Vážení hosté,
dovolte, abych Vás přivítal a zmínil zde několik slov či asociací, které mě napadají v souvislosti s obrazy Pavla Besty. Žijeme, jak se obecně soudí, v době postmoderní – v době, kdy již vyvanul duch plynulé minulosti a ten nový – současný – se nám ukazuje zatím spíše jen v náznacích. Za jeho nejasnost může jistě nedostatečný odstup i nadhled, což je přirozené a logické. Může za to však také rozpad tradičních hodnot – ať už tomu říkáme desatero či morální kodex. A chybí nám tedy výchozí bod, kritérium a poměřování. Jinými slovy: dnes se může ledacos – filozofickým slovníkem pak to, že vše je legitimní, relativní a subjektivní. A snad proto se už také ani uměním nedá šokovat – možná tak ještě jeho zjevnou prázdnotou a povrchní těkavostí.
Filozofie, které je však tolik zapotřebí, domnívám se, nás nabádá a učí nahlížet za běžný provoz a za pouhé vidění. Některé její privilegované – tzv. postmoderní postoje jsou však dosud příliš zjednodušující. To se paradoxně projevuje v jejích komplikovaných tezích. Jen na okraj: článek nazvaný: „Pojednání o transformativní hermeneutice kvantitativní povýšenosti“ je „spisek“ známého fyzika a vědeckého novináře Alana Sokala. Ten jej poslal do jednoho amerického periodika a čekal na reakci… Jak asi tušíte, pokusil se tím blafovat postmoderní filozofickou obec a vyzkoušel tak její postřeh. Nic se mu – jako nesmyslné – nevrátilo a esej v klidu vyšla. Tento švindl, který byl sestavený jen z nahodilých citátů, jasně ukázal pořádnou díru v současném myšlenkovém systému, který tedy pluje kdesi mimo realitu.
Pavel Besta (a také…..) jdou jinou cestou. Jako umělec se opírá více o intuici, vcítění a přemítání – v tomto případě spíše romantické, tiše plynoucí, soustředěné, konzistentní, autentické a vzývající imaginaci – obracející se často ke stopám minulosti. S tímto odkazem přichází Besta do kontaktu bezprostředně nejen jako malíř, ale i restaurátor – a to především v jeho osudových jižních Čechách, v historických souvislostech, tam, kde pravidelně a často pracuje a pobývá.
Minulost se Bestovi zjevuje nejen v rozprostřené okolní krajině, ale i na fasádách odvěkých stavení – na jejich omítkách a štítech, na zdech. Znaky, symboly, ornamenty, a také již jen těžko čitelné stopy, ale i praktické záznamy vidí poeticky či spíše tuší pod vrstvami času, překrývání a prosvítání. Duch a hmota zde prosakují – jakoby chtěly nadále promlouvat a podávat svědectví – Besta jim naslouchá a tiše pomáhá. Přidává však svou fantazii, zvažuje různé možnosti, obchází v pomyslném kruhu a hledá nosné akcenty. Nespěchá a vciťuje se… Své lineární a koloristické – či spíše světelné artikulace ponechává zpravidla v rovině mlžného sfumata – v dialogu, který se váže k duchu místa a času.
Jižní Čechy mají nesporně svůj genius locí, ale nechme teď stranou jejich dojemnou, někdy až kýčovitou podobu. (A není asi také náhodou, že Bestův souputník, přítel a malíř Tomáš Švéda, žijící také v těchto končinách, vzhlíží k nebeským konstelacím. A není to projev, jak by se mohlo zdát, tolik od Besty odlišný. Vždyť – jak praví v těchto krajích ožívající hermetismus: „Co je nahoře, je také dole – a stejně tak naopak“). Jižní Čechy jsou ale také – a to doslova – i historicky spjaté s tímto fenoménem. Staly se totiž centrem, z kterého se – jak pověstné kruhy ve vodě – šířily nové myšlenky všelidského duchovního propojení. Mám zde na mysli novodobou obrodu, za kterou stál dnes poněkud zapomínaný a neúnavný iniciátor baron Adolf Leonhardi – majitel zámku ve Stráži nad Nežárkou, vídeňský říšský poslanec a svého času také starosta Jindřichova Hradce – člověk světaznalý a osvícený. Hledal cestu k obecnému – třebaže zatím spíše utajovanému – sblížení napříč náboženskými, sociálními i názorovými odlišnostmi – a nacházel moudrost a toleranci až u počátků naší civilizace – ve starověku a jeho odkazu, v zásadách, které by jistě mohly platit až dodnes. V Českých Budějovicích proto založil v devadesátých letech 19. století kroužek martinistů, nazvaný podle již bohužel, v šedesátých letech minulého století zbořeného, hostince U modré hvězdy. Dům s příznačným názvem již bohužel nestojí… ale přesto tím započalo rostoucí duchovní klima nezávislé na veřejných teoriích předsudcích. Leonhardi nakonec zemřel v chudobě, ale tak už to někdy bývá…
Pavel Besta, snad vědomě, navazuje nejen na tyto tradice – ale v každém případě však s jemnou intuicí sobě vlastní – obchází postmoderní hrátky či koncepty. Maluje – a vmalovává se – empaticky vciťuje do zastřených fragmentů, pozvolného míjení a mizení. Propojuje rovinu obecnou (viditelnou) s osobním světem a jakousi mytologií trvání, ulpívání i proměňování – otevírá plochu obrazu pro setkávání a prolínání. Jeho obrazy ukazují, jak lze nakládat s časem a odkazem – jak oživit dosud dřímající zasuté otisky zmizelých generací a příběhů… Vidíme zde pohyb plný poezie, která pokorně ctí souvislosti a vnímáme samozřejmě také originální výpověď. Díky této malbě se můžeme nechat unášet, ale i prostoupit kamsi dále… představovat si… Vidění je jistě krásné a podmanivé, ale vědění a vnímání společně přináší požitek a prožitek mnohem plnější. K tomu nám dopomáhej Bůh, tedy duch, tedy umělec prozřetelný a svéhlavý… tedy Pavel Besta.
Radan Wagner, 2015