TÉMA Černá Matka
Z královské cesty zmizel na počátku 20. století barokní palác, aby ustoupil modernímu obchodnímu domu. Po jistých obstrukcích zde vyrostla stvaba kubistického tvarosloví v podobě, jak jí známe dodnes. Z výše prvního patra shlíží na kolemjdoucí cosi nepatřičného, avšak přitažlivého. V nice za zlatou mříží stojí a ochraňuje svůj prostor nevelká barokní socha, která sem byla přemístěna z původního zbořeného objektu. Tak se setkala křesťanská ikonografie s proudy soudobými – s kubismem, jež nakrátko (1911 – 13) zazářil zvláště v Praze coby světový architektonický unikát. Dům U Černé Matky boží – tak se nazýval dům barokní a jmenuje nadále i tento kubistický klenot na rohu Celetné ulice a Ovocného trhu. Podle návrhu Josefa Gočára byl postaven v roce 1912.
V následujícím příběhu se však blíže zaměříme více na tradiční sochu Madony s děťátkem, která při bližším pohledu zarazí neobvyklou barevností. Zdobí nároží pozoruhodného domu a působí zde cizorodě nejen svým nepatřičným historismem. Proč je tato Matka boží vlastně černá? Jak takový fakt zapadá do biblické ikonografie? Vysvětlení není zdaleka tak jednoduché jak se o to naivně pokouší katolické zdroje: dialog: otázka a odpověď, který se objevil na webových stránkách www.katolik.cz. Otázka: „Kamarádka se mě ptala, odkud se vzala černá Madona a já jsem jí nemohla podat dobré informace. Mohli byste mi, prosím, s tímto dotazem pomoci?“ Odpověď: „Černá Madona je vžitý název určitého druhu obrazů, znázornění Panny Marie s Ježíškem. Pravděpodobně nejznámější obraz tohoto druhu je ikona z polského poutního místa Częstochowa. Jedná se obvykle o velmi staré obrazy, na nichž zapracoval „zub času“, proto Mariina tvář a ruce ztmavly, až zčernaly. Svůj vliv také měl kouř z mnoha svíček, které se před těmito obrazy zapalovaly. Protože se obvykle jedná o obrazy, s nimiž se spojuje letitá úcta, snažili se umělci při vytváření kopií zachytit podobu originálu co nejvěrněji, tedy často včetně tmavé barvy tváře a rukou Panny Marie.“
Jak známo, celá řada křesťanských atributů i příběhů pochází z dřívějších, tedy starších kultur než je doba biblická. Zkusme zde v úvodu nastínit jednu z odvážnějších teorií či hypotéz opírajících se převážně o literaturu Ivo Wiesnera. Tedy: Vyspělá egyptská civilizace se zjevila náhle a s velkým skokem, pro který obyčejně chybí „logické“ vysvětlení. Kde hledat pramen? Ten nalézají stále četnější nezávislí badatelé v kultuře zmizelé Atlantidy osídlené původně kmenem Dananů (Thuata de Danaan). Ti po vyhnání dosud migrujícími Toltéky byli nuceni odejít na iberský poloostrov, dále západní Řecko či severní Afriku. Toltékové jako nejagresivnější plemeno Thorásů pak expandovali až do Jižní Ameriky, se kterou jsou dnes spojováni. Všechny kmeny Thorásů (podle bájné? knihy Dhianů) byly vlastně Titány z řeckých bájí. Biblické prameny je nazývají „padlými anděly“. Esoterická prameny navíc staví proti sobě dva póly: Dobro (Bílí Hadi – Danani) a Zlo (Černí Hadi – Toltékové), tedy odvěkou bílou a černou magii: důvod věčného boje.
Atlanťané nabyli vysoké vědeckotechnické úrovně (ještě před kataklysmatem Země z roku 52 369 přen našim letopočtem), avšak jejich hmotný pokrok – mnohem větší než ten dnešní – přicházel na úkor duchovního rozvoje, který stagnoval. Tato společnost se tak stala ateistickou a prospěchářskou, aniž brala v úvahu platnost zákonů daných Stvořitelem. Nevyhnutelný zánik Atlantidy je tedy považován za první kosmický zákon a ztrátu vyššího vědomí všech Thorásů – padlých andělů, což je prý podstata „smrtelného hříchu“. Až přibližně před 35 000 lety byla na naši Zemi vysazena rasa Adam Kadmon (tak to nastiňuje slavná H. P. Blavatská, která údajně měla k dispozici tibetské – především tzv. Bonnské texty). Příchod nového lidstva (Adam Kadmon) nesl v sobě novou karmu, jak o tom praví legendární Kniha Dhyanů.
V ní bývalý aiolský král Issor, kterému později dali Egypťané jméno Ús-iri (Sluneční oko) a Řekové Osiris, pojmul za manželku danajskou královnu černé pleti jménem Isis, Egypťany uctívanou jako Éset a Řeky jako Isida (Issor a Isida jsou považováni za poslední královský pár z tzv. Božských Hadů). Po nich se ujímá vlády jejich syn Óros (egyptský Hór), který poráží atlantského Tyfóna, spojuje starodávnou Lýbii s Egyptem v jednu říši a zakládá dynastii Sokolů. Asi 400 let před příchodem kataklysmatu přichází do Egypta skupina vyhnaných atlantských mágů-kněží-vědců odmítajících ateismus i metody agresivní černé magie. (Atlantida zanikla podle některých propočtů při kataklysmatu způsobeném vesmírnou kolizí v roce 9 564 před naším letopočtem). Tito zde noví zasvěcenci nechali postavit v Gíze Sfingu a pyramidy, pod kterými schovali vlastní písemné vědomosti. Tuto skupinu příchozích vedl Thowt (egyptsky Džehuti nebo Tehuti), pro helénskou kulturu Thot, kterého Řekové zas nazývali Hermes. Potud Weisnerovy velkolepé úvahy a fakta podepřená závěry publikovanými v jeho četných a knihách.
Řada egyptských textů, například Kniha mrtvých, soudí, že počátek dynastické říše souvisí právě s vládou posledního božského královského páru Úsíra a Éset (řecky Osirise a Isis); keltské či liturgické kmeny je pak vzývají coby Issora a Isidu – Černou Pannu. Isida, ve své podobě zřejmě zidealizovaná dle náležitých dobových kánonů jako krásná mladá žena černé barvy kůže bývá nazývána Černou Pannou Isidou. Galská verze Isidy je zpodobňována také jako bohyně Hespera stojící na půlměsíci a kolem hlavy má 7 hvězd odkazují k sedmi hvězdné soustavě Plejád. S podobnou soškou vydávanou za Marii Nazaretskou se můžeme setkat i na našem území (Hostýn), častěji ve Francii (Chartrés). O tom ještě později.
Černá barva je barvou počátku stanoucího před světlem a je v úhrnu i směsicí všech barev. Starověké jméno pro Egypt bylo Al-Kemi, což znamenalo „Černá země“. Zde se pěstovala posvátná věda, jíž se pak dostalo arabského názvu al-chymia a černá počáteční hmota (prima materia), východisko alchymistů, byla známa jako „černá panna“. Černá barva tedy jako základní pravda, barva, hmota a její věčný symbol.
Isida, jako univerzální bohyně, mívá na svých zpodobeních hlavu korunovanou slunečním kotoučem (později se proměnil ve svatozář) vklíněný mezi rohy (později půlměsíc) v rukách drží hůl a anch (známý jako předmět – symbol života, spíše však jako klíč k zasvěcení do nového života). Při jejích svatyních bývala „nilská“ voda – bazén pro očistu (mořská bývala vnímána jako „nečistá“). Isida byla nejvíce spojována jako bohyně kouzel, lásky, erotiky, léčitelství a moudrosti (byla personifikací trůnu, na jejímž klíně seděl faraon) a také stála v čele alexandrijské knihovny. Mnohdy bývala rovněž zobrazována jak kojí svého syna Hóra, jenž jí v dospělosti pomohl najít a oživit zavražděného a rozsápaného manžela – otce Osirise (analogie coby předobrazu křesťanstvím je evidentní). Kult Isidy převzala antika včetně helénismu mísícího otevřeněji různá náboženství. S příchodem a zestátněním křesťanství (323) se však časy mění. Poslední chrám zasvěcený Isis, který se nalézal na ostrově Fílai byl uzavřen roku 595 – tedy až dvě století po oficiálním zákazu pohanských mysterijních kultů, který byl nařízen císařem Theodosiem v roce 392. Rok před tím zfanatizovaný dav rozbořil alexandrijské Serapion a vědecké středisko Múseion.
Tradice a síla Černé Matky si přes zákazy nacházela místo nadále i ve středověku. Gotické katedrály byly stavěny na místech Isidiných svatyní, které bývaly lokalizovány starými Druidy tam, kde se nalézaly tzv. telurické energie (magnetické, kosmické), které vznikají pohybem vod a posuvem půdy, tedy tam kde je „Země živá“. Ostatně podle záhadného hermetika Fulcanelliho (Tajemství katedrál, Paříž 1926) je Černá Matka v každé kryptě či suterénu francouzských katedrál. Tajemství Isis však musí prý být v dnešní době utajené. Jednoho dne však… Černá Matka reprezentuje ženské prvky – zemi, tmu, telurické síly, které tečou od ní směrem vzhůru až k podlaze katedrály. Mužské energie jsou čerpány z otcovské oblohy pomocí obřích věží katedrály. Tyto věže fungují jako sbírající zesilovače mužských energií a přenášejí ji směrem dolů k podlaze katedrály. Obě síly pak začnou společně rezonovat a přenášejí jemné síly do prostoru.
V novém věku Isis stále existuje a promítá se snad do všech esoterních směrů. Její jméno dokonce nese základní teosofická a duchovní kniha Odhalená Isis (1877) nebo různá periodika – u nás časopis vydávaný mezi válkami Otakarem Griesem, jedním z klíčových hermetiků. Vedle těchto nepokrytých egyptských inspirací zná veřejnost spíše onu převlečenou (převtělenou) Isis coby Černou Matku. Nejvíce je jich ve Francii (není náhodou, že Napoleon byl Egyptem tak přitahován). V Čechách se v posledních letech improvizačně mapují, zatím se ví nějaké zbyly na těchto místech: Bor u Tachova, Kadaň, Rumburk, Praha, Fulnek, Mikulov, Kosmonosy, Jiřetín pod Jedlovou, Římov, Dub nad Moravou, Hejnice, Brno, Doksy, Český Krumlov, Březnice, Roudnice, okolí Slavonic, Slaný, Hnanice. A Praha: Dům U Černé Matky boží.
Radan Wagner, 2015
