Jiří Balcar: Hravost i tragika
Některým umělcům bylo dáno, snad osudem, pracovat a žít rychle i naplno. Jaksi samozřejmě a bez oklik se z rodné periférie dostali do zdejšího centra nezávislého kulturního dění, aby pak pokračovali dále – do světa k dalším a především nezprostředkovaným pramenům. To je tedy případ Jiřího Balcara (1929 – 1968), grafika, malíře, kreslíře autora knižních úprav a plakátů.
Balcar měl štěstí na lidi a také na profesory. Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze studoval u Františka Tichého (1948 – 50) a Františka Muziky (1950 – 53). Stal se členem programově otevřené skupiny Máj 57 (1957 – 64), se kterou například vystavovali: Robert Piesen, Libor Fára, Miloslav Chlupáč, Zdeněk Palcr, Stanislav Podhrázský, Zbyněk Sekal nebo Jan Švankmajer. Ve snaze veřejně a smysluplně diskutovat stav či problémy současné společnosti vstoupil již roku 1955 do rebelující básnické redakce časopisu Květen. To byl mladý umělec ještě silně ovlivněn předešlou válečnou generací, existencialismem a neorealismem Balcarova tvorba z druhé poloviny padesátých let je také ovlivněna Skupinou 42 (Chodci, Město – Fantóm), ale stále více se přiklání k expresionismu či abstrakci.
Jiří Balcar se narodil a vyrůstal v Kolíně stranou velkoměstského ruchu. Přesto se záhy stal výraznou osobností – grafikem a později i malířem s mimořádným intelektuálním záběrem. Již od počátku měl intuici na zásadní a inspirativní setkání. V době svého formování se poznal s legendárním lounským, respektive kolínským filozofem a knihovníkem Jaroslavem Janíkem. Zdeněk Sýkora, Emil Juliš, Jan Kubíček, František Foltýn či Jiří Balcar – ti všichni vděčí za svůj mimořádný rozhled a rychlý rozlet tomuto osvícenému člověku a iniciátorovi věčného hledačství. Začínajícím umělcům dával Janík potřebné impulsy, které přesáhly obvyklou míru středoškolské zkušenosti, informace, které pak náležitě zužitkovali.
Balcar v průběhu své nedlouhé kariéry, jež byla ukončena tragickou autonehodou v srpnu roku 1968, reflektoval dobu bohatou na proměnlivé stylové etapy či směry, jež byly tehdy brány s plnou odpovědností a zaujatostí. Existencialismus, neorealismus, civilismus, expresionismus, abstrakce, lettrismus, strukturalismus, nová figurace či pop art… tyto zjednodušující, ale v mnohém výstižné nálepky představují celé spektrum hnutí, pocitů a projevů příznačných pro 20. století. A snad každá z těchto ingrediencí je také přítomna různou měrou v Balcarově díle. To však nedokládá umělcovu originální nedostatečnost, jako spíš povahu dychtící po plném uchopení neklidné doby a schopnost přijímat a osobitě tavit vlivy ve svůj prospěch.
Umělec, stavící se otevřeně k novým impulzům, však v sobě udržoval hlubokou a výraznými zážitky prosycenou identitu. Balcar vyrůstal v komplikované atmosféře společenské i rodinné. O to více usiloval hledat absolutní hodnoty a pevné struktury, přijímat radosti i strasti hektického života zásadních šedesátých let. Janíkova autorita a jeho heslo: „vše si vydobýt“, vedla Balcara k pevné etice a morálce – tedy k jasným zásadám a postojům bez kompromisů… A je třeba říct, že toto své soustředění si do značné míry uhájil a svým nárokům dostál. Během vyměřeného životního úseku se postupně stal člověkem nezávislého smýšlení, ale i věčným pochybovačem, přesto ale tvořícím dílo neobyčejně vnitřně soudržné. V rozhodujících letech se nezařadil do žádné tvůrčí skupiny a uchoval si nezávislost na kolektivních poetikách. Také možná proto cítíme z jeho kreseb, grafik či obrazů skrytou sílu a zjevnou smysluplnost, ale i nebývalé prolnutí české tradice i světových trendů.
Cesta Jiřího Balcara byla od roku 1956 navíc osvětlena informacemi a popudy Jindřicha Chalupeckého, ale i literáty vlastní i mladší generace právě kolem časopisu Květen (Pod heslem poezie všedního dne se zde podíleli na jeho podobě Ivan Klíma, Josef Vohryzek, Jiří Šotola, Miroslav Červenka a další. Vydávání časopisu bylo zakázáno v roce 1959). Veřejné diskuse, názorové výměny a vzrušené polemiky pomohly jistě tříbit dále Balcarovu osobnost. Výrazným přínosem byl jistě i studijní pobyt v americkém New Jersey v roce 1964 a nové zážitky. Balcar byl tím spíše člověkem nadále vyvažujícím nadhled i citlivost, reflexi umělce, pro něhož je tvorba vyjádřením emotivního prožitku světa, ale také jeho ironickým hodnocením. Tato křehká „hořko sladká“ harmonie je společným jmenovatelem jeho díla vrcholícího v letech 1965 – 1968. Zobrazování na pomezí nové figurace a existenciálně zabarveného pop artu, nadsázka i odstup, stejně tak jako sílící tragický pocit novodobého osamocení – to jsou rysy objevující se na Balcarových černobílých grafikách, kresbách či sugestivních plátnech.
Balcar se nestal kýčovitou legendou či pouhou sběratelskou raritou. Byl uznáván již za svého života a ceněn nejen domácí kritikou. Když se slavný Pierre Restany v září roku 1960 zastavil v Praze, aby poznal zdejší scénu, později o ní napsal: „Mezi umělci, kteří dovršili třicítku, jsou nejvyhraněnějšími osobnostmi takoví jako Medek, Koblasa a hlavně Jiří Balcar. Balcarovi, který se dlouho zabýval kolorovanými grafickými pokusy, se podařilo definovat originální písmo. To vtěluje do svých obrazů pojednaných velmi střídmě. Tak dosahuje integrované rovnováhy, která ho duchem poněkud přibližuje Američanu Twomblymu nebo Italovi Novellimu. Já osobně bych právě od Balcara očekával v budoucnosti nejkonkrétnější výsledky,“ tolik Restanyho aktuální zpráva z Československa.
Taková pocta byla jistě zavazující i motivující. Připomeňme, že v té době měl před sebou Balcar ještě osm let života. S ohlédnutím je zřejmé, že Restanyho očekávání naplnil a dalšímu pokolení připravil nevšední podívanou přesahující běžný lokální rámec. O světě, v kterém žil, si poznamenal: „Děkuji Bohu a James Joyceovi za to, že skutečnost není tak prostá a všední, jak si to zastánci všedního dne myslí. I ta nejvšednější všednost je daleko protikladnější, složitější a svátečnější, než bych si troufal vůbec popsat. Nesejdeme se proto všichni u věci prostého člověka, u všedního dne všech, ale zůstaneme, doufejme, alespoň někteří, obdivovateli skutečnosti ve vší její absurdní kráse, hrůze a měnivosti. Moderní obrazy musí být výbojem v oblasti ducha.“
Radan Wagner, 2014
