James Hillman a Sonu Shamdasani
(úvahy nad Červenou knihou C. G. Junga)
Carl Gustav Jung (1875 – 1961) byl lékař, psychoterapeut a zakladatel analytické psychologie. Její přínos spočívá v pochopení lidské duše na pozadí světa snů, umění, mytologie, náboženství a filozofie. Jung je autorem rozsáhlého díla, avšak nejdůležitější z nich – Červená kniha – byla po léta ukryta v sejfu švýcarské banky. Jungova rodina se bránila jejímu zveřejnění, neboť se obávala zdiskreditování jejich slavného předka. Jung sám zamýšlel knihu vydat, ale nakonec od toho upustil. Pracoval na ní od roku 1913 šestnáct let – texty psal okrasným písmem, které kombinoval s 200 barevnými vlastnoručními obrazy. Obří svazek, vyšel jako faksimile (s doprovodnými překlady) v roce 2009 (u nás 2012) a zaznamenal celosvětový úspěch. Jung v ní prostřednictvím „aktivní imaginace“ líčí svou cestu mytickou krajinou, boj s příšerami, ohněm, setkání s ďáblem a záchranu duše. V knize Nářek mrtvých, z které přinášíme několik citací, se psycholog James Hillman a Sonu Shamdasani („zachránce knihy ze zajetí v sejfu“ a její editor) v dialogu zamýšlejí nad smyslem a dopadem Červené knihy.
Četl jsem o takovém zvyku, že starověcí Egypťané otevírali mrtvým ústa. Byl to rituál, který už, myslím, rukama neděláme. Ale zdá se mi, že otevření Červené knihy představuje takové otevření úst mrtvého.
Myslíme, že to jsme my, kdo klade otázky, ale to je chyba. Oživují nás mrtví.
Takže tohle je Jung bez pojmů. Nalézáš Junga, který vyjadřuje podstatu svých činností, úkolů, své dílo bez jediného pojmového termínu. Není tu žádný archetyp. Žádné nevědomí.
O psyché ve skutečnosti nic nevíme. A proto jsme rozvinuli systémy, které zabraňují démonům nebo čemusi neznámému, čím psyché zůstalo, vstoupit. Jung stále znovu opakuje, že skoro vůbec nevíme, o čem mluvíme.
Křesťanství dospělo pouze k částečnému přijetí různých aspektů existence a mnoho toho vynechalo… křesťanství odmítlo mrtvé.
Myšlenka má tendenci brát na sebe osobní podobu. V tomto díle (Červené knize) je to přítomné – myslím, že se to dá nejlépe charakterizovat jako určitá podoba myšlení v dramatické formě. Tak charakterizuji Jungovy dialogy.
Máme teď zvláštní příležitost k novému začátku, protože tento zakladatelský text jednoduše nebyl k dispozici. Ale teď je a po sto letech proto můžeme začít znova… Psychologie po Červené knize musí být založena na fantazijních představách. Musí používat básnický jazyk, analogie, metafory…
Úkolem není získat odpověď, odpovědí je, kdo dominuje v mé mysli, takže má základní otázka je, kdo určuje můj způsob nazírání. Je to nekonstruktivní „já“. Člověk prostě nechce získat odpověď. Opravdovou odpovědí je: Proč je to moje otázka?
Ta kniha je tak zásadní proto, že otevírá dveře nebo ústa mrtvých. Jung upozorňuje na jednu hlubokou, chybějící část naší kultury, což je říše mrtvých. Nejen říše našich osobních předků, ale říše mrtvých, váha lidské historie, potlačená skutečnost, která je jako velká příšera, která nás užírá zevnitř a zespoda a saje síly naše a naší kultury.
My nemáme s kým mluvit. Jsme zoufalí a bez naděje, obyčejní jednotlivci. Takže když se objeví nějaký hlas, člověk si myslí, že blázní. Tak vyprahlá je naše poušť. Červená kniha potvrzuje, že kolektivní svět, v němž žijeme, potřebuje nejvíc ze všeho: připomínku malosti lidské osobnosti ve světě naplněného postavami.
To, co chápeme jako svou individuaci v personalistickém smyslu nebo jako naše hledání – či jak se to pojme – , takové není. Jde o přijetí nevykoupených mrtvých nebo přijetí úkolů, které po sobě mrtví zanechali, o individuace mrtvých.
Jung kriticky přichází na to, že hlavním tématem utrpení je ztráta smyslu. Ztráta smyslu není něco čistě individuálního, ale je to určeno kulturou, z čehož pramení Jungův zájem o historické záležitosti.
To, co Junga v jeho konfrontaci zajímá, je jeho zkušenost do míry, v níž se shoduje s něčím, co jej přesahuje. To je bod, kde se z oné perspektivy stává jeho zkušenost důležitou.
Něco o lidské duši se bude muset v závislosti na tomto ohromném díle přeformulovat nebo znovu promyslet… a jde o to, jestli se my můžeme vrátit k tomu, abychom byli lékaři kultury, a ne interprety kultury… Myslím, že máme nemocné ideje. O to jde.
Z knihy Nářek mrtvých – James Hillman, Sonu Shamdasani, Praha 2014, Portál,
vybral a sestavil Radan Wagner
