Rozhovor s Petrem Fejkem
1)Petře, známe se již od konce osmdesátých let, kdy jsi vystoupil na polooficiální generační výstavě – akci K ROK´88. Na večerním představení v pražských Strašnicích jsi tehdy předvedl své industriální one men divadelní představení. Bylo to úžasné a neobvyklé. Jak na to vzpomínáš?
Jako na jednu z nejkrásnějších chvil mého života. To myslím bez nadsázky. Zorganizoval jsem na konci 80-tých let celkem 4 svá vlastní divadelní představení a tohle bylo jednoznačně nejlepší i nejúspěšnější. Zároveň bylo poslední. Cítil jsem po něm, že už lepší neudělám. A tak si vlastně dodnes vychutnávám, že jsem „od divadla“ odešel v tom nelepším.
2)Znáš tedy dobře také zdejší výtvarnou scénu – léta se s některými umělci přátelíš. Později jsi, již coby ředitel zoologické zahrady, s několika autory navázal spolupráci. Nejznámější příklad je asi práce na grafickém image s Michalem Cihlářem. Jsou pobobné kontakty v zahraničí běžné?
V prostředí zoo málokdy. Mohu potvrdit, že prostor, který byl v pražské zoo poskytnut Michalu Cihlářovi, nemá nikde jinde obdoby. Možná také proto ostatní mé kolegy ředitele zoologických zahrad náš image velmi zaujal a někteří z nich začali něco podobné hledat a promýšlet.
3)Indonéský pavilón je velký projekt. Kdy se zrodila tato myšlenka a jak bylo těžké jí prosadit?
Myšlenka je hodně stará, téměř 10 let, ale dlouho ležela jen na papíře. Já ji vlastně převzal od svého předchůdce. Vlastní práce na jeho přípravě začaly před 7 lety a z původního konceptu zbyl jen název pavilonu. Překážek měl pavilon stovky – finanční, technické, urbanistické, úřední … Neměl valnou podporu ani uvnitř zoo. Když jsme v roce 1999 bourali starý pavilon opic, na jehož místě dnes stojí Džungle, většina zaměstnanců byla přesvědčena, že opice jsou v Zoo Praha nenávratně ztraceny, že nenajdeme sílu na tak velký projekt. To, že pavilon stojí, je výsledek mimořádně šťastné konstelace hvězd a velké práce mnoha desítek zapálených lidí. Jsem si jist, že dnes bychom už s podobně velkorysým záměrem nepochodili.
4)Jakým způsobem byli oslovováni a vybíráni umělci? Co měli předložit – skici, modely, vize…? Jaké kvality byli pro tebe – jako garanta stavby – rozhodující?
Na pavilonu se nejvíce podílely 2 výtvarné party. Jednak tvůrci umělého prostředí džungle, zejména stromů a skal (M.Gabriel, B.Šlapetová, L.Rittstein), jednak tvůrci informačního systému a návštěvnických doplňků, např. zábradlí, lávek, vyhlídek apod (J.Mikeska, I.Hejduková, I.Hanzlíková, P.Šlégl). Stromy a skály byly součástí generální stavební dodávky, kterou vyhrála v soutěži Skanska. Ta si za naší asistence udělala vnitřní tendr na tuto výtvarnou subdodávku. Vymohl jsem si v tomto tendru rozhodující slovo, vedené zejména mou představou o technicky i výtvarně kvalitním výsledku. Hlavním podkladem pro přidělení této subdodávky byly vzorky. Každý uchazeč musel mj. předložit reálné ukázky stromu, kořene, kamene, skály a liány, které rozhodly. Vše ostatní, zejména celková výtvarná vize objektu, byla obsažena v projektu. Druhou výtvarnou partu jsme si vybrali a hradili sami na samém konci výstavby pavilonu. Jejich dodávka byla součástí dokončovacích prací ve chvíli, když Skanska svou práci již skončila.
5)Jak dlouho pracovali vybraní umělci – Michal Gabriel, Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein na celé zakázce?
Byla to děsná, zhruba rok trvající práce. Na tak velkou a výjimečnou zakázku neměl nikdo v této zemi reference, těžko šlo práce objektivně zrozpočtovat nebo termínově odhadnout. Přitom na výtvarníky navazovaly další práce, které měly termíny, a tedy např. i penále naopak exaktně stanovené. Nikdo to během této práce neměl s nikým lehké – Skanska s výtvarníky, výtvarníci s námi a my se Skanskou. To, že se celý výsledek ustál, je výhrou i vyznamenáním pro všechny zúčastněné, a já musím zvýraznit, že především a překvapivě pro Skansku, která se nakonec výjimečnosti stavby dokázala přizpůsobit, přestala na ní honit zisk a sama nakonec ze svého kvalitě stavby pomohla. To u tak velké a složitě strukturované firmy opravdu není obvyklé.
6)Znám Tě jako perfekcionalismu. Předpokládám tedy, že celý průběh realizace si pečlivě a pravidelně sledoval. Musely se představy v průběhu „zhmotňování“ této velkolepé vize často měnit?
Tak velký a členitý projekt je pro perfekcionalistu mého typu utrpení, neboť nelze vše uhlídat a nelze se moc vracet, zjistíte-li na stavbě něco, co se vyvíjí nedobrým směrem. Od určité fáze stavby jsem se musel naučit tuto svou vlastnost krotit a nechtít mluvit do všeho. Smířil jsem se s tím, že pavilon bude tak dobrý, jak jsou dobří lidé, kteří na něm pracují. Bude obrazem našich společných schopností, nikoli představ jednotlivce. Samozřejmě jsem na stavbu chodil téměř denně a snažil se věci ovlivnit tam, kde to šlo. Přesto je v mých očích výsledek plný větších či menších kompromisů.
7)Pro sochaře to byla jistě životní zakázka, která však přinášela jisté riziko nedorozumění. Na jedné straně se zde nabízel rozlehlý svobodný a svůdný prostor, na druhé však stálo vcelku jasné zadání – totiž stvořit imitaci, či atmosféru indonéské džungle. Pochybuji však, že se sochaři spokojili s pouhou pasivní kopií. Jak se toto pnutí řešilo?
Po celou dobu přípravy a realizace to byl napínavý proces plný názorových výměn, nedorozumění, ale především generálních i dílčích pokusů o dohodu, konsensus, soulad, nebo chcete-li kompromis. Co se týče designu, měli výtvarníci od nás velký prostor. Věřil jsem, že je dobré mluvit hodně do výběru výtvarníků, ale pak naopak důvěřovat schopnostem a vkusu toho, koho jsme vybrali, a nesnažit se mu kolaudovat každý krok nebo mluvit do ryze výtvarnické problematiky. Výtvarníci od začátku jasně věděli, že chceme co nejvěrnější nápodobu přírodnin, ne uměleckou stylizaci. Naopak svobodu tvůrci ztráceli tam, kde šlo o praktické věci – co může zvíře zničit, kde může přeskočit, kde se může zranit… A musím diplomaticky říci, že jsme vybrali tvůrce, kteří svou svobodu ztrácejí jen velmi těžce. Ve sporných případech byla úloha arbitra vždy na mě.
8)Byla například použita pro věrné zpodobení povrchu stromů speciální technologie „obhlídnutá“ ve Spojených státech, kam umělci jeli na zkušenou. Znáš tato technologická tajemství i Ty?
Ano. Nejde o žádnou alchymii. Podobných technologií znám po letech v zoo několik.
9)všichni tři jsou silné osobnosti se sklonem k individualismu. Rozpor mezi vlastním exhibicionismem a obecnou představou se dá očekávat. Někdo by mohl namítnout, zda není jednoduší vyzvat tedy spí schopné řemeslníky…
Není. Na všech podobných realizacích v Zoo Praha, velkých i menších, se mi osvědčilo dát prostor výtvarně citlivým lidem. To může být do určité míry i šikovný řemeslník, ale my jsme v podstatě velkovýroba nových expozic, my si nemůžeme dovolit dělat tak drahé a sledované zakázky na koleně. I výtvarnou úroveň musí někdo povolaný garantovat. Na většině expozic, pod kterými se podepsal výtvarník, to bylo v dobrém smyslu slova znát. Musí to být ale výtvarník poučený, komunikativní a také praktik. A my se také takové spolupracovníky snažíme vychovat. V poslední době k nim patří např. skupina kolem ak.mal. J.Mikesky nebo fotograf V.Fyman, který zběhl od své profese a s velkým výtvarným i řemeslným citem u nás staví expozice. Samozřejmě že spolupráce s výtvarníky přináší i problémy jiného druhu, které jsou většinou spojené s jistou zarputilostí a svobodomyslností umělců. Ale ustát se to dá. Důkazem jsou naše nové expozice.
10)Dnes je tedy dílo hotové. Je působivé, atraktivní a pro běžné návštěvníky věrohodné. Jsi spokojen s výsledkem?
Přes všechny kompromisy a změny a nerealizované části díla jsem velmi spokojen. A pokud někdy svůj dobrý pocit ztrácím, jdu se pavilonem projít a poslouchám nadšené a obdivné reakce návštěvníků, kteří něco tak velkorysého a neběžného v pavilonu nečekali. A snažím se to nadšení si užívat s nimi.
11)Co na své nové prostředí „říkají“ obyvatelé z živočišné říše?
Můžeš prozradit, kolik vytvoření takové indonéské džungle uprostřed Evropy stojí peněz?
Zvířata do svých expozic v pavilonu vklouzla až překvapivě bezproblémově. Podle prvních měsíců to vypadá, že se jim tam daří, a já jim za to nepřestávám být vděčný. Mohla také všechna třeba utéct, demolovat nebo mít nějaké nečekané zdravotní problémy. Přeci jenom je to umělé prostředí pro stovky nejrůznějších a často velmi choulostivých živočišných druhů. Z mnoha předpokladů nevyšel jen jediný – odskokové vzdálenosti u hulmanů jávských. Tyto opice nás překvapily delšími skoky než je šířka vodních příkopů kolem jejich ostrova. Musíme je vyměnit za horší skokany.
12Plánuješ – jao ředitel pražské zoologické zahrady další spolupráci s některými dalšími umělci?
Určitě. To je náš denní chleba. Nejen při tvorbě nových expozic, ale i při práci na tiskovinách, na kalendáři, na akcích pro veřejnost, spolupracujeme s výtvarnými školami, plánujeme výstavy, výtvarné symposium… A když přijde kdokoli s dobrým nápadem, dveře má otevřené.
13(Máš čas chodit ještě na výstavy? Jestliže ano – jaká se Tě v poslední době zaujala?
Občas ano, i když přiznávám, většinou z podnětu mé ženy, která je z oboru. Naposledy jsme se s celou rodinou velmi pobavili na Františku Skálovi v Rudolfinu.
Radan Wagner
foto: lidovky cz