Věci Jiřího Černického
Galerie Václava Špály obnovuje svou činnost s novým provozovatelem, programem a odhodláním. V legendárních prostorách na pražské Národní třídě slibuje představovat výrazné osobnosti střední a starší generace české výtvarné scény – umělce prestižních jmen s vyzrálou a osobitou tvorbou. První z těchto výstav se jmenuje Gagarinova věc a věci, kterých mi není líto.
Přehlídka Jiřího Černického (nar. 1966) pod kurátorským dohledem Michla Kolečka je sestavena převážně z nových konceptuálních projevů. Výjimku tvoří jen úvodní Gagarinova věc, kterou umělec představil již dříve v zahraničí (Birmingham 2005, Londýn 2010).
Černický je typem vizuálního autora měnícího neustále svůj projev. Hledá adekvátní prostředky pro zvolené téma – maluje obrazy a vytváří objekty (proslavil se parafrází na slavný Munchův Výkřik), pracuje s fotografií, filmem, počítačem nebo pořádá pouliční akce. Mnohdy kombinuje a přirozeně umocňuje nejrůznější média v košaté celky. Nic neponechává náhodě. Vše podřizuje soustředěnému ohledávání a formulování vytčeného problému. Má smysl pro příběh, přesné – i když vrstevnaté – sdělení a jasnou pointu, která zanechává v divákovi trvající odezvu. Je inteligentní, umanutý a přes efektní vyznění nepodbízivý.
V tomto duchu se také nese jeho současná expozice. V ní je návštěvník obklopen množinou informací a vizuálních vjemů. První a nejrozsáhlejší díl výstavy je vzpomínaná Gagarinova věc, kde se Černický zaměřuje na „historickou“ událost. Mystifikační projekt se točí kolem záhadného předmětu ze ztroskotaného modulu sovětského kosmonauta. Futuristický kus vyhlížející jak násada od smetáku je zde dokumentován na četných fotografiích, posuzován a vykládán na vystavených „dobových“ dokumentech, jeho ne-smysl přetřásán v rozporuplných komentářích. Černický nabízí a rozvíjí možnosti odvádějící nás od jednoznačného závěru. Ve výsledku je pak na divákovi jaký si udělá o této nevyřešené záhadě a investigativní hře vlastní názor.
V dalším sále galerie jsou promítány autorem reinterpretované filmy. Staré záznamy (dědečka s umělcovým otcem či klavírní koncert Svetoslava Richtera) jsou podrobeny počítačovými zásahy. Díky nim jsou původní záběry postupně překrývány fixovanými a hromaděnými technickými chybami. Smítky, šmouhy či škrábance nakonec na projekci zastřou kdysi dávno natočené sekvence. Události mizí pod nánosem technických defektů, svědectví se nenávratně vytrácejí… Jinde si zas Černický pohrává s dalším filmovým vyprávěním na téma čas a mizení. Na promítacím plátně pozorujeme dívku. Její vlastní – animací vizualizovaná- slova se jí derou v eruptivních „psychogravitačních“ výronech z hlavy, obestírají ji, ničí, aby se pak celý výjev shlukl do černého odplouvajícího bodu.
Poslední díl výstavy přibližuje projekt svérázné ankety, následnou dokumentaci a konečnou obrazovou transformaci. „Dejte mi něco, čeho vám není líto“, takto oslovoval Černický v pražském metru náhodné kolemjdoucí. Vybral rtěnku, svírací špendlík, lepidlo, jelení lůj… Tyto různorodé věci jsou na výstavě také shromážděny. Kam se na filmových záběrech podělo metro i s pasažéry? A co předměty způsobily? Nechte se překvapit a zajděte do „Špálovky“!
Závěrem: Černický je mistr proměn a sofistikovaně zpracovaných nápadů – situací – mystifikací. Jeho hry jsou konceptuální, pro divákovo chápání náročné, nikoliv však nudné a odtažité. Příliš mnoho informací (zvláště psaného textu) mohou návštěvníky v první chvíli odradit. Udělají-li si však na výstavu čas, začte se, dodívá a zamyslí. Z galerie pak odejde s vědomím, že výtvarné umění v nás může probudit nejen smysl pro krásu, ale i touhu po úžasu a fascinaci světa, v kterém se obyčejně pohybujeme. Výstava potrvá do konce října.
Radan Wagner, 2010, psáno pro Literární noviny
