Císařovský a Bornová vystavují společně v Brně
Budoucnost brněnské Wannieck Gallery je nejistá, její program však dále pokračuje. V těchto dnech zde představuje dílo Tomáše Císařovského (1962) a Eriky Bornové (1964). V rozsáhlé retrospektivní přehlídce mohou návštěvníci sledovat jejich dosavadní cesty započaté v druhé polovině osmdesátých let. Obrazy a sochy obou protagonistů a manželů se vzácně doplňují.
Císařovský patřil do samotného jádra aktivistů neoficiálních Konfrontací. Zde se na dvorech či v ateliérech přihlásila o pozornost nastupující generace vycházející převážně z řad pražských vysokých uměleckých škol. Později se každý z účastníků vydal svým směrem. Galerie MXM některým z autorů poskytla v devadesátých letech možnost řádných výstav a inspirativních setkávání. Přes tuto spřízněnou provázanost Císařovský vždy vybočoval z převažujícího proudu postmoderních mytologických a symbolických citací. Přitahoval ho spíše svět reálný (byť mnohdy historický). Ani v malířském podání nikdy neexperimentoval a nešokoval nesourodými novotvary. Vždy ctil předmětné zobrazení, pravděpodobné a civilní záznamy. K tomu autor dodává: „Lidé jsou mi nejbližší. Vždycky si říkám, že není tvář, která by nestála za portrét, za nějaké zobrazení. Malováním lidských bytostí se snažím poznat proces života – s vědomím jeho neuchopitelnosti.“
Císařovský, jak výstava dokládá, reflektuje ve svých tematických řadách nedávnou minulost a naší přítomnost. Brněnská přehlídka nabízí v chronologickém sledu jeho veškeré významné etapy. V osmdesátých letech se malíř uvedl dnes již proslulým cyklem Z deníku dědy legionáře. Vycházel skutečně ze záznamů autorova dědečka, kde líčí návrat českých legionářů do vlasti. Císařovský vyjevuje vlastním avšak znalým způsobem jednotlivé dějinné i politické události. Intimitu starých zápisků volně přenáší na rozměrná plátna – v záměrně neumělém přednesu budí dojem autenticity a lidově pojatého dokumentu. Obraz kombinuje na jedné ploše s textem, stává se jakýmsi prodlouženým vypravěčem rodové zkušenosti a dobu minulou přesazuje do přítomnosti. Dané informace nerelativizuje, nepřekrucuje, ale jejich vyznění nechává samozřejmě existovat v nových dobových kontextech.
Také v dalších vystavených cyklech mísí Císařovský časovou posloupnost. V Legendě o životě prvního prezidenta (1989) zobrazuje Masarykovu osobnost, zároveň se v tomto revolučním roce téma otevírá dalšímu naplnění a odkazuje k hodnotovým paralelám. V pozdějších olejomalbách či akvarelech se tento výsostný stylista zaměřuje více na přítomnost. Na abstrahovaném pozadí zachycuje umělce, kritiky a kurátory na vernisážích, ale také svůj rodinný život. Nevynechá ani podobizny zástupců české šlechty (cyklus Bez koní), kde navazuje na tradici oficiálního žánrového portrétu (Norbert Kinský, Adam Bubna, Gabriela Lobkowitzová a další). Pozoruhodná je také série obrazů pod názvem Promlčená doba, na kterých zaznamenává hvězdy normalizační popmusic i společenské proměny a nečekaná setkání (Karel Gott s Karlem Krylem).
Výstava také nabízí Císařovského krajinomalbu, které se začal věnovat od sklonku devadesátých let. V tomto novém zájmu nalezl zjevně více volnosti. Kromě zdejších scenérií zde můžeme sledovat plody jeho putování za indiánskou kulturou či divokou peruánskou přírodou. Se svým typicky rozvážným stylem a prozářenou barevností nám přibližuje běžné výjevy (Žena s oslem, Trh v Cuzco, Modrý bar). I tady je Císařovský spíše odosobněným pozorovatelem, jakýmsi malujícím sociologem se zájmem o historii i současnost. Jeho obrazy jsou díky jednoduchému (ale rafinovanému) výrazovému jazyku, a zacílenou podstatou předlohy, čitelné a podnětné pro širší úvahy nad řadou jevů a otázek lidské společnosti.
V horním prostoru galerie předkládá své práce Erika Bornová. Na první pohled zaujmou bělostné robustní sochy z polystyrenu. S tímto příliš neužívaným materiálem pracuje již řadu let – prořezává jej a obrušuje do plných tvarů. Tak se zjevují nadměrné postavy či zvířata. Působí ve své velikosti a bezbarvosti přízračně, ale čímsi přeci jenom důvěrně. Bornová své chodce typizuje – nejedná se o konkrétní jedince, ale postavy všedního koloběhu i anonymního míjení. Jsou trochu neohrabané, přesto živoucí a zábavné – jakoby ze sněhu vymodelované ustrnulé momentky běžných situací. Také však kladou otázku po vlastní identitě a smysluplném místě v konzumní společnosti.
Vedle těchto žánrových scén natrefíme zde ale také občas na přesahy fantaskní (Rybí muž pokrytý šupinami) či intimní výjevy z podsvětí. V cyklu Udělám vše Bornová s jistou karikaturní nadsázkou zpodobuje v drobném měřítku prostitutky s náležitými atributy v jejich prostředí a odvážných erotických pózách. Vznikají tak pitoreskní figurky (uzavřené v plexisklových „akváriích“), zbarvené loutky mnohdy ošklivé a ubohé. Na výstavě zaujme také nejnovější řada malovaných portrétů bláznivého bavorského panovníka Ludvíka II. s doplňujícími průhlednými schránkami zdobných smyšlených darů – fetišů. Bornová s oblibou kombinuje nevšední materiály a různé pohledy. Je skvělou sochařkou co si ráda hraje, varuje a mystifikuje.
Císařovský a Bornová jsou harmonickým párem v soukromí i umění. Jejich ojedinělé společné výstavy (naposledy v Praze roku 1996 ve Špálově galerii) přinášejí radost, uvolnění, pobavení, zamyšlení, ale také kvalitní tvorbu. S chutí vyprávějí o životě, nebývají však prvoplánoví a neteční. Dotýkají se naší prozářené i odvrácené stránky. V tomto jsou v pravém smyslu slova realisté bez nánosů módních vln. Wannieck Gallery přejeme další takové výstavní projekty.
Radan Wagner, 2013, psáno pro Literární noviny
foto: idnes
