Chýnovská vila mystického sochaře Františka Bílka je opět otevřena
V těchto dnech zpřístupnila Galerie hl. m. Prahy (GHMP) v jihočeském Chýnově unikátní vilu Františka Bílka. Původní expozici rozšířila a po čase opět zpřístupnila veřejnosti. S nadcházejícím letním počasím se tak může stát zajímavým cílem nejen uměnímilovných výletníků. V čem spočívá jedinečnost tohoto pozapomenutého stavení? A jaký vlastně byl František Bílek – geniální sochař mezinárodních parametrů?
Dům Františka Bílka (1872 – 1941) věnovala v roce 1990 umělcova vnučka žijící ve Spojených státech GHMP. K velkorysému daru náležel také soubor plastik, kreseb a grafik, které se nyní staly součástí nové expozice. Po úpravě a doplnění interiéru vily se objekt otevírá veřejnosti, aby tak připomněl v autentickém prostředí jedinečnou osobnost a jeho dílo. V expozici – Chýnovská vize lze zakusit atmosféru přímo na umělcově osudovém místě.
Bílek se chtěl stát malířem, ale zjištěná barvoslepost jeho plány zhatila. Dal se tedy na dráhu sochaře a tvorbu černobílých grafik. Po absolvování pražských uměleckých škol získal v roce 1890 stipendium mecenáše rytíře Lanny a odjel do Paříže. Zde se setkával s Alfonsem Muchou, Luďkem Maroldem, Vojtěchem Hynaisem a svou oddanou podporovatelkou Zdenkou Braunerovou. Ve Francii vytvořil několik plastik inspirovaných náhlými mystickými vizemi. Výchozí ideou mu byl pocit viny celého lidstva. Členy pražské stipendijní komise v čele se sochařem J. V. Myslbekem jeho díla však pobouřila natolik, že shledala dosavadní pobyt jako promarněný a nadále nemožný. Mladý asketický umělec a vizionář se musel ponížen a pln trpkosti vrátit do Čech. Myslbekem diktovaný všeobecný vkus živený francouzským akademismem byl určující. Jeho představy monumentality, realismu a klasických forem (jaké známe z jeho jezdeckého pomníku na Václavském náměstí) nenalézaly pochopení pro jiné projevy.
Bílek se tak raději vyhnul Praze – centru oficiální kultury – a uchýlil se stranou, do svého jihočeského rodiště. V nenápadném městečku poblíž Tábora chtěl intenzivně rozvíjet vlastní program. Přelom 19. a 20. století bývá obyčejně spojován spíše s dekorativní podobou secese. Vedle této vnější formy, mnohdy zprofanované a vyprázdněné, však existovaly silné duchovní proudy, které atakovaly krizi kapitalismu, neosobního projevu a vše prostupujícího „metafyzického zla“. Dekadence, dobový kult satanismu, okultismus a obliba všeho zapovězeného – to vše vedlo k novým symbolistním realizacím.
Bílek navazoval i v Čechách na svá biblická témata, která se zrodila v Paříži roku 1892. V chýnovských lesích si zřídil ateliér v opuštěné střelnici. Prostoupen tragickým pocitem viny veškerého lidstva, jež ukřižovala Lásku – Krista, hledal odpovědi na trýznivé otázky po smyslu lidské existence a umění v Přírodě, která mu byla podobou samotné Pravdy. Pařížský pobyt a chýnovské období (1892 – 1901) představují nejdůležitější etapu umělcova života. Jeho osobní otřes z roku 1892 vedl k těžké krizi, z níže se teprve v průběhu druhé poloviny devadesátých let vymanil, tentokrát již s kladným výsledkem.
Bílek, který prošel těžkou zkouškou, vycházel ze základního názoru, že umělec má být učitelem svého národa a iniciátorem morálního povznesení. Svou úlohu tak pojal téměř mesiášsky. Proti úpadku měšťácké společnosti postavil náboženství. Jeho názory však byly mnohdy nesrozumitelné a ani později se zcela neshodl s žádným církevním učením. Prosazoval osobitý systém a fantastickou uměleckou ideologii. Lze dokonce mluvit o gnózi, vizionářství a dalších přímých kontaktech s „boží podstatou“. Přátelé a podobně založené duše tak nenalezl mezi výtvarníky, ale mezi literáty. V roce 1896 jej v Chýnově navštívil Julius Zeyer a později také Otokar Březina, kteří spolu s Jakubem Demlem a Braunerovou a přispívali k Bílkovu sebevědomí a uměleckému směřování.
Mystický poustevník Bílek si konečně v roce 1898 postavil na odlehlém pozemku své rodiny vlastní dům s ateliérem. „Chaloupku“, jak stavbu nazýval, vybudoval za půl roku sám jen s pomocí několika blízkých přátel. Podobu vily, včetně vybavení interiéru, si navrhl sám podle svérázných osobních principů. Do ateliéru vstoupilo rozptýlené světlo z „kosmického zdroje“, kolem stojí vysoké stromy (Bílek přirovnával les ke světu, coby symbol duchovního růstu). Také secese ve své symbolické poloze hlásala obnovu světa návratem k počátkům a neposkvrněnému původu.
Mýtus „ztraceného ráje“, který byl základním rámcem skutečné secese, se projevoval i na dalších místech chýnovské vily stojící osaměle uprostřed přírody. Stavba zaujme prostým cihlovým zdivem kombinovaným se dřevem a zdobnými symbolickými reliéfy na fasádě. Uvnitř vily v anglickém venkovském stylu nalezneme Bílkem vlastnoručně vyřezané skříně, postel, zábradlí či věšáky a další vybavení. Ani na své přátele při projektování nezapomněl: Zeyer a Březina zde měli vlastní pokoje. Kromě domu a vybavení zde samozřejmě nalezneme četné ukázky Bílkovy tvorby – grafiky či kresby, v ateliéru pak monumentální sochu Ukřižovaného Krista, sádrový návrh nerealizovaného Národního pomníku pro Bílou horu nebo podobizny umělcovy rodiny.
Bílkův symbolismus s výrazně náboženským (protireformačním) obsahem se díky srozumitelným obrazovým představám přeci jen dočkal přijetí veřejnosti. Časem se tak umělec s manželkou a dvěma dětmi přestěhoval do Prahy. Zde si v letech 1910 – 11 postavil další – a známější vilu (s první plochou střechou ve městě) s ideou „obilného pole“, kterou vyjádřil mohutnými sloupy stylizovanými volně na staroegyptský způsob. Do Chýnova se však vracel a pobýval zde od jara do podzimu. V tomto jihočeském městě lze také navštívit hřbitov, kde je Bílek pochován pod vlastní pěti metrovou sochou Motlitby nad hroby.
Radan Wagner
