Ivan Sobotka v Kutné Hoře
V prostorách Galerie Středočeského kraje (GASK) v těchto dnech probíhá retrospektivní přehlídka svérázného malíře Ivana Sobotky (1927 – 2008). Jedná se tak o další krok k seznámení veřejnosti s tímto autorem stojícím mimo hlavní proud, s člověkem jasných morálních i tvůrčích zásad a pevných kánonů.
Sobotka byl až do své náhlé smrti umělecky aktivní. Žil však dobrovolně v klausuře svého skromného smíchovského bytu – ateliéru. Neměl zájem ani potřebu pořádat své výstavy, poskytovat rozhovory či jinak komunikovat s okolní kulturní scénou. Byl zatvrzelým samotářem. Ještě tedy nějaký čas potrvá, než bude Sobotkovo dílo odpovídajícím způsobem uchopeno a doceněno. Jeho místo bude však zřejmě vedle takových solitérů, jakým byli Bohuslav Reynek, Alén Diviš, Pavel Brázda či Věra Nováková. Významnou měrou k tomu přispívá současná výstava v Kutné Hoře, podpořená krásně vypravenou monografií.
Prostory bývalé jezuitské koleje, kde dnes GASK sídlí, nabízejí zřejmý genius locí umocňující Sobotkovo dílo, které je jedinečným příkladem důsledné odpovědnosti a vnitřní svobody. Retrospektiva přináší umělcova klíčová díla i všechny hlavní vývojové etapy. Na svém počátku cesty – ve čtyřicátých letech 20. století – byl malíř okouzlen symbolismem či dekadencí. Ve Staré Říši poznal zprostředkovaně práce svých oblíbených německých expresionistů, stejně jako románské umění, irské iluminace či lidové projevy. Také objev Pabla Picassa a Henri Matisse byl pro hledajícího začátečníka zásadní. A tak se již koncem čtyřicátých let začíná zjevně formovat Sobotkův základní tvůrčí princip: zjednodušovat formu (linie, barevnost) při zachování výrazu. I tematicky se jeho prosvětlené tempery měly také záhy ustálit a prohlubovat. Namísto zvažovaného krajinářství lze v tomto zvoleném směru sledovat především figurální motivy, portréty a „svaté obrázky“. Sobotka na vlastní nalezené zásady vzpomíná takto: „Někdy v roce 1952 či 1953 jsem si uvědomil, že pro moje náměty je nejdůležitější linie a pak plocha, co možná nejjednodušší. Tak jako je skromný a nenápadný poutník na cestě. Postupně jsem začal víc a více zjednodušovat linku: čím je linka slabší, ubývá i barevnosti…“.
Důležité a jistě také inspirativní bylo Sobotkovo setkání na AVU s kolegou a pozdějším přítelem Pavlem Brázdou, jež ostatně sdílel podobný životní odsud outsidera stojícího na okraji většinového zájmu. Brázda popisuje Sobotkovy tehdejší zlomové proměny takto: „Zcela opouští tradiční způsob kresby založený v renesanci a zároveň se radikálně vzpouzí už zcela rozšířeným konvencím moderního umění a způsobům malby, které ovládly Akademii…“. Jak lze na současné výstavě sledovat, Sobotka se skutečně pouštěl na cestu umělecké askeze, nenápadnosti, holosti a neústupnosti – na cestu umanutého opakování, vedoucího někdy až na samu hranici stereotypu a schematičnosti. Jak dalece se tak dělo, to ať si posoudí každý divák. Od něj se očekává na sebe nechat působit minimalizované kompozice, blednoucí až bělostné odstíny a jiné drobné odlišnosti opakovaných variací.
Sobotka byl nenápadným antihrdinou stranícím se výstavního provozu nejen za totality. Vždy se živil důsledně jinou činností než vlastní tvorbou. Své práce jen nerad ukazoval, výstavy nenabízel, dokonce vlastních vernisáží se obyčejně nezúčastňoval. První samostatnou výstavu měl až v roce 1992 ve svých šedesáti pěti letech. O to větší dík patří Viktoru Karlíkovi či Terezii Pokorné (připravili na sklonku osmdesátých let malířův portrét pro Revolver Revue) či Janu Placákovi, v jehož Ztichlé klice proběhla v roce 1994 další Sobotkova výstava (byl první z galeristů či historiků umění, který umělce navštívil a jeho práci věnoval soustavnější pozornost).
Sobotkovo spirituálně laděné dílo bude vždy vzbuzovat různé, někdy až protichůdné reakce. Ve své ikonografii nepracuje s širokou škálou řešení, poukazuje k hodnotám spíše nadčasovým a dnes méně frekventovaným, k námětům vyžadujícím si pokoru a tiché soustředění. Sobotka minimalizoval své dílo i život. Neměl rád novoty. Ostatně, v jeho poznámkách a citátech se můžeme dočíst: „Lepší je pilovat to, co umíte, než zkoušet novinky.“
Radan Wagner, 2012, psáno pro Literární noviny
