Martin Salajka, katalog
Temnota nemusí být jen zlá a neznámo nebezpečné. V naší běžné existenci se zpravidla pohybujeme v nastavených kulisách všedních rituálů a povrchních sebe-reflexích. Duše, život a mechanismy lidské individuality jsou však vpravdě vrstevnatější a rozprostřeny do řady dalších faset a rovin. Zakoušení tohoto rozšířeného či hlubinného světa záleží pak na odvaze, touze, intuici a svébytném osobním nastavení každého z nás.
Martin Salajka se na cesty takového hledání a poznávání vydává, zdá se, se samozřejmou a přímou rozhodností. Ve svém ateliéru zviditelňuje na komorních i rozměrných plátnech cosi nutkavého a neodbytného. To se nalézá za hrází konvenčních vzorů a domněle stabilní konstelace okolí. Dychtivě a nekompromisně odsouvá iluze, odkrývá pověstný Májin závoj a vstupuje do spletitých prostor prosycených tajemnou atmosférou. Zde se nepozorovaně mísí sny, podvědomí i malířova imaginace stejně jako zážitky z přírody, četby, hudby a vlastního vzpomínání či rozjímání. Ve výsledku hledíme na prostoupení řady podprahových asociací, sekvencí i fragmentů utvářejících novou kompaktní scenérii. Do ní autor vkládá jakýsi příběh evokovaný a rozehraný nejrůznějšími motivy a symboly.
Již od začátku svého malířského usilování a vypjaté fascinace zvoleným tématem byl Salajka váben především vodním živlem – tedy jedním ze základních elementů rámujících naší existenci. Sem soustřeďuje veškeré dění. Vznikají tak cyklická podobenství zrodu, života, smrti i věčných návratů. V clonách barevných lazur se pod ukrývající klidnou hladinou setkáváme s ne-skutečnými výjevy. Proplouvající archetypální postava potápěče (snad jakési malířovo alter ego) se noří do hlubin a hledí na základní matérii, krajinu ticha, jemné proudění, drobná překvapivá zákoutí i neustávající pohyb. Zde jako zřící pozorovatel i aktér přihlíží nemilosrdným, přeci však zákonitým fázím a podobám života. Schoulené zárodky, plovoucí embrya a procitající bytosti se prolínají mezi útesy, chaluhami a rybami. V tom jinde had či uhoř stahuje ke dnu utopence a konečně se dušičky na gnostický způsob vracejí ke svému počátku, k jednotě. Zobrazené duše hrají ostatně v této Salajkově fantazijní poetice a spletité ikonografii důležitou roli. Jsou výrazem obnovy, transformace a naděje – únikem, kontinuitou i spočinutím. Volně stoupají vzhůru otevřeným prostorem ve vertikálních světelných kuželích. Opouštějí dno, temné kalné hlubiny a ubírají se k vyšším prozářeným sférám. V jakýchsi oslnivých tubusech se vydávají na pouť mířící k dalším metamorfózám nezničitelné energie.
Salajkovy novější obrazy předkládají surreálné a přitom čímsi pravděpodobné vize na pomezí dalších elementů. Země a vzduch – krajina a otevřené nebe – se objevují stále častěji. Ponurá šedavá škála i barevné žhnoucí akcenty formují široké horizonty, stinné rokliny, obnažené koruny stromů, daleká pohoří a zátoky zrcadlící vzrušený kosmos vytvářejí neklidné jeviště. V až barokní složitosti a mytologické nadčasovosti se zde odvíjejí působivé příběhy a naznačují blíže nedořečené osudy. V přírodních, ale i městských scenériích se také zjevují bytosti lidské i zvířecí. Temné siluety chodců, pozastavení osamělých poutníků či melancholičtí průvodci krajem se setkávají se symbolicky nahlíženými vlky (animální čistota duše), sovou (kontinuální moudrost) či jelenem (zranitelná oběť). Divák tak před obrazy vnímá jednotlivé události a zároveň je vtahován do celkového rozpoložení napověděné situace. Další kroky k hlubší interpretaci jsou už jen na něm. Malíř s až lynchovskou nedoslovností a dionýskou pudovostí aranžuje momenty na pomezí snu a bdění, rituálu a příběhu, legendy a skutečnosti či vize a zážitku.
Salajkovy barvy nejsou chorobné, ale umocňují jen předestřené motivy. Jeho způsob obrazového vyprávění není prvoplánově dekadentní, ale v dramatické nadsázce reálně naléhavý a uvěřitelný. Krajinu, člověka i zvířata pojímá jako nedílnou a rovnocennou součást živelného koloběhu. Démonismus přírody je někdy strašidelně pohádkový (zde si lze vzpomenout na Panušku, Enzora či Kubina), jindy snově melancholický (Preisler, Kupka, Kobliha). Osamělé postavy v různých dějích jsou v podstatě personifikací střetu dobra se zlem, světla tmy, cesty a bloudění (Konůpek, Váchal, Bílek). Salajka tím navazuje na některé odkazy minulosti, avšak s vlastním a originálním uchopením, které oslovuje současného diváka. S osobním nasazením a zkušeností vypráví nadčasové příběhy o neustálém jitření a toužení lidské duše.
Radan Wagner, 2010
foto: protisedi
