Anatomie zmaru, výstava Jiřího Sozanského
Každá výstava Jiřího Sozanského (nar. 1946) je událostí pozoruhodnou i rozporuplnou – prostorem v němž se koncentruje vzrušená zpráva o povaze a stavu tohoto světa. A tak se i současná expozice v pražském Museu Kampa stává mimořádnou pobídkou k zamyšlení. V žádném případě se tedy nejedná o lehkou kulturní porci a oddechovou prohlídku. Dopřát si ji můžete do 19. září tohoto roku.
Jiří Sozanský náleží ke generaci nastupující na scénu na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, v době nepřející příliš svobodnému projevu a otevřenému občanskému postoji. Snad proto se na polooficiálních či zakázaných výstavních akcích objevovala témata konfrontační a v mnoha ohledech vypjatá. Bláha, Rittstein, Načeradský či Novák uchopili lidskou figuru jako hlavního aktéra převážně chmurných vizí a konfrontačních příběhů. Ještě coby členové Volného sdružení 12/15 pak tyto osobnosti a jejich kolegové nastínili jakýsi program existenciální křeče a expresivních výkřiků. Groteskní nadsázka či malířská radostná bravura měly pak místy odlehčit naléhavá sdělení. Nestalo se tak ovšem u jejich generačního druha Jiřího Sozanského.
Malíř, grafik, sochař i autor envirinmentů Sozanský je ustrojen a předurčen k přímému boji. S vizáží zápasníka (dlouhá léta aktivně boxoval) se již dávno vydal na osamocenou cestu stranou skupin a trendů. Na tomto putování vrhá světlo odkrývající divákovi odvrácenou stranu lidského rodu. To také dokládá současná výstava nazvaná Skelety. Je jakýmsi komorním ohlédnutím muže „nesnášejícího kašírky v umění i životě“, jedince pro kterého se stala tvorba možností poukázat na traumata naší společné paměti.
Skelety jsou tedy výstavou na kterou musíte mít náležitý čas i silný žaludek – instalací (jejím autorem je David Vávra) mapující nejzásadnější umělcovy cykly z posledních takřka čtyřiceti let. Přehled složený z různých časových etap potvrzuje na první pohled společného a trvalého jmenovatele celé sledované tvorby: zjevnou autenticitu, nekompromisní syrové podání a sugestivní ošklivost hraničící až s apokalyptickou sebe-destrukcí. Čitelné je zde také Sozanského zásadní ikonografické téma: řešení prostoru a figury respektive jejich vztahu. To je patrné již v rané akci, kterou v druhé polovině sedmdesátých let uskutečnil v Malé pevnosti Terezín (na výstavě je tato instalace připomenuta řadou fotografií) nebo na grafickém cyklu Suterén z téže doby, kde autor sledoval bytí osamělého člověka v odcizené architektuře činžovního domu. Obdobná atmosféra na nás dýchá z následného „sběrového“ cyklu Dny a roky mojí matky na němž autor pracoval v rozmezí let 1979 až 1989. Jedná se o jeden z vrcholů výstavy. Zde totiž Sozanský zvolil nevyhnutelně téma blízké účasti (kresby vlastní matky ukončené až smrtí staré ženy), pohledu na důvěrně známého člověka i prostředí. A tak se zde vkrádá zjemňující soucit, láska a další jinde nevídané křehké muance. Naopak další z vystavených artefaktů vykazují vědomou distanci od zvoleného tématu. Modely mezních situací (1978 – 1980) jsou architektonické modely s drobnými figurami – jakási podobenství rezonující s klimatem doby vzniku. Přihlížíme zde inscenaci tíživého lidského osudu, na kost destruovaným místům – skeletům a jisté nihilistické nicotnosti a neuchopitelnosti.
Sozanský nenechává vydechnout diváka ani sebe samého když tvrdí: „V procesu tvorby mohou dlouhodobě uspět pouze psychicky odolní jedinci, schopni ustát prohry a poučit se z nich.“ Malíř je bez přestání posedlý neútěšnou umanutostí (Sysifos), jinde osobním utrpením (umírající matka) nebo i širším tragickým konfliktem (válka v Bosně). Jen v takových případech zjevně nalézá motivaci a smysl své tvorby. Krása, naděje a spočinutí se zde zapovídají. Tím Sozanský vyvolává otázky a polemiku, někdy i zavržení či nepochopení. To je však otázka osobního nastavení či založení každého z nás. On sám se neustále vrací k špatnému svědomí lidstva, k bloudění a více či méně zašifrovaným bolestem v našich tělech i myslích.
Letošní plastika Mater Mortis – Matka smrti – jedna z dominant výstavy, završuje Sozanského moralizování a pranýřování i brutální antiestetiku. Je zde jako vždy znepokojující, ale navíc deformuje mateřské a sexuální atributy. V symbolické rovině je tato záměrně úděsná plastika jakousi pokřivenou bestií, matkou veškerého lidského šílenství, sobectví a stádnosti (impulsem pro vznik tohoto díla bylo připomenutí politického procesu s Miladou Horákovou). Porozumět vystavené ošklivosti a smyslové agresivitě není snadné, stejně jako bez následků hledět zblízka na celé Sozanského umělecké zacílení a vyznění. To nás v žádném případě nás nenechá lhostejnými.
Radan Wagner, 2010
