Radan Wagner ve své tvorbě používá symboly známé z mytologie, v duchu postmoderny přenáší formy a náměty z různých dob a kultur do nových souvislostí, naplňuje je soudobým obsahem. Usiluje o co největší tvarové zjednodušení, směřuje k osobně chápané, měkké geometrii. Na skutečnosti dosud závislé, ale v podstatě už abstraktní tvary jsou prostředkem k vyjádření jemných myšlenek, obraz zviditelňuje jinak neviditelné. Barvu chápe jako prapůvodní zárodečnou matérii. Barevnost obrazů je zemitá, temná, převládá hnědá, modrá, zelená a červená. Barevná, malířsky zpracovaná hmota vytváří energetické hroudy, sloupce a světelné zdroje, torza a fragmenty, části neznámého celku, ve kterých malíř nalézá archetypální otisky paměti. Také lidská postava má funkci znaku, je prvkem složitější obrazové kompozice. Většinu Wagnerových maleb by bylo možné charakterizovat slovem zátiší. Zátiší bývá definováno jako zobrazení příležitostně seskupených předmětů denní potřeby. Není to však pouhé zpodobení reality, ale výtvarná analogie světa. V zátiší část zastupuje celek, věci ozřejmují podstatné prvky skutečnosti, naznačují vztahy a souvislosti mezi nimi. Pojem zátiší se několikrát objevuje i v názvech posledních pláten, opakovaně dokonce ve spojení Živé zátiší (1995 a 1996). Dvojsloví živé zátiší jako protiklad latinského „nature morte“ – mrtvá příroda, vystihuje základní předpoklad (axiom) malířovy tvorby a filozofie, kterým je neexistence pevné hranice mezi živým a neživým, mezi dříve a nyní, mezi tady a tam. O své práci Wagner napsal: „Rodí se krajiny a zátiší, tiché příběhy a dramatická spočinutí. Krajiny s mořem – živlem stvoření, vášní i mlčenlivého tajemství, s ostrovem – místem klenotů, koncentrace a středu, s horou – objektem výstupu a vzhlížení. Procházíme krajinou a sami sebou.“
Jiří Hůla (úryvek z textu z roku 1996)
