Jiné horizonty (Martin Balcar)
Každý si vytváříme vlastní obraz světa. Snažíme se po svém vkročit za pouhé existování a hledat jazyk k jeho uchopení, posuzování a vyložení. Činíme tak svému okolí, ale především sami sobě. Hlas vědomí, neustále se vtírající a diktující, nám obyčejně cloní spočinout a skutečně vidět. Být svůj. Malíř pak ale může využít svého daru a vizuálně reflektovat počitky a prožitky. Racionální, ale ještě více emocionální – tedy vědomé a spíše podvědomé pochody směřují k jakési partituře – obrazovému podobenství našeho vnímání a uvědomování.
Prostory a krajiny jsou pro Martina Balcara polem, na kterém rozehrává své příběhy. Letmé imprese, kontemplace s místem – hledání smyslu a významu v maličkostech všedního dne i v samotné podstatě či alespoň podobě našeho bytí. Obrazem se ptá a vypovídá, nabízí a vyčkává. V kulisách jeho hravého i závažného přemítání zpravidla nenalézáme tradičně pojatou lidskou figuru. Malířova spíše introvertní povaha stvrzuje si svou identitu prostředím, jehož původní rysy relativizuje a zastírá barevným deštěm, skupenstvím šrafur, mámivým zrcadlením a nekonečným prolínáním. Nahlížené či pamatované prostory obydluje vlastní projekcí. V několika prostupných vrstvách klade na výchozí realitu (oproštěnou na geometrické schéma) stopy svého pátrání, úžasu a zamyšlení. Původní motiv tak ožívá jeho emočním komentářem na dané téma. Je popudem či záminkou – jakýmsi asociačním zdrojem barevné orchestrace a nových kresebných skupenství. Rozprostřené koloristické hemžení a postižení určitého prostředí (cesty vlakem, městem, rozhovory, vzpomínky, neodbytné zážitky) utváří ve výsledku celek na pomezí konkrétní události a abstraktní kompozice.
Bez aspirací na vymezující symboliku a jednoznačné či konečné pojmenování hledá Balcar adekvátní výrazové prostředky pro pocit ze sledované situace. Bez předešlých skic a studií klade v jistém podvědomém a někdy i chvatném automatismu stále další plány, pásy, vrstevnice, akcenty a struktury. Spíše než otisky štětců ulpívají na povrchu plátna všelijaké otisky, fixované stékající či rozpité vrstvy, transparentní nádechy, cákance, kapky či krůpěje. Po narůstajícím chaosu vynoří se náhle jiná skutečnost – řekněme: malířova emoční mapa – vlastní volné převyprávění. Čarou, vrstvou, hutnou či transparentní výsečí vyvolává zpět paměť a náladu situace. Jindy zas volně a bez zjevného impulzu rozehrává kompozice a konstelace – asociační kupení mající svůj vlastní život. Balcar tak důmyslně mísí tušený řád a osvobozující nahodilost, pozorné zkoumání a nevázané opojení, osobitou zkušenost i překvapující setkání. Nelomenými barevnými tóny přináší sobě i divákovi otevírající pohledy, svěží terapii a nezvyklé možnosti nazírání.
Stále častěji se na Balcarových obrazech objevují horizonty. Plocha je zde dělena do různých rovin – jednotlivé sekce, záznamy a fragmenty se dotýkají či prostupují v novém (ne)pořádku. Intenzita i dynamika se proměňují, tóny a gesta před námi gradují nebo zas odeznívají v panoramatických prospektech. Původní – a možná jen zdánlivá – logika věcí se transponuje do jiných – a možná pravdivějších – celků. Zážitky a vzpomínky jsou děleny a tříštěny, aby nově utvořené kompozice promlouvaly. Co bylo nahoře, může být nyní dole, co se jevilo nepodstatným, stává se třeba i příznačným. Oku přichází na pomoc intuice a myšlení je obohaceno o tušení. Konvenční zakoušení je narušeno a zpochybněno. Jiné pohledy, jiné horizonty, jiná – možná pravdivější – skutečnost. Kdo ví.
Radan Wagner, 2011
