Vše plyne (2010)
Michal Singer
Michal Singer (1959) absolvoval studia na Filozofické fakultě UK (1980 – 1984) aby pak prošel nejrůznějšími zaměstnáními i životními zvraty. Jeho nezaměnitelný hutný malířský rukopis v něm uzrál bez ohledu na aktuální tendenční směřování a bezmyšlenkovité chtění. Vždy věřil především v sám sebe, nebývalou fantazii a rozhodné nasazení. Jeho erudice a schopnost sebereflexe mu umožňuje vlastní vhled a kontinuální až posedlou práci. Setkání s ním přináší vždy dobrou náladu a zaujaté diskuse o umění, historii či východních naukách. Přes svou rozprostřenost nikdy neztratil smysl pro realitu a radosti všedního dne. Ví už co chce – a to není málo.Rozhovor s ním plynul spontánně, tak jako učení jeho oblíbených antických filozofů.
Michale, Tvá životní cesta, zdá se, je plná paradoxů, nečekaných zvratů a drobných vyhraných bitev. Jsi příkladem umanutého solitéra, který jde za svým cílem – malíře stojícího mimo hlavní proudy a trendy (existují-li dnes ještě vůbec nějaké). Na počátku bylo slovo: „nepřijat“. V roce 1979(?) Tě nevzali na AVU. Tušíš proč?
Moc si to celé nepamatuju. Mlhavě vidím nějakého takového ztrémovaného mladíka, jemuž se potí ruce a zvedá žaludek z toho, že má zrovna v tu chvíli projevit jakýsi talent. O němž spíš pochybuje než vůbec nějak věří….
Místo toho jsi tedy studoval na FFUK. Jaké jsi tam zažíval pocity a jaké nabyl zkušenosti? Co Ti tato škola přinesla a co vzala?
Aha, tak tohle je první případná formulace otázky po smyslu vysoké školy. Ano, hodně člověku všechna ta studia spíš berou než dávají. A pokud něco vůbec dostaneme, pak se to spíš týká úplně jiných věcí než studia a nebo výuky samé. Pro mě byla každá škola, počínaje ZDŠ, vždycky daleko spíš setkáním s lidmi a to ještě v mnohem větší míře se spolužáky než učiteli. Tyto jsem většinou solidárně s ostatními účastníky „nucených prací“ považoval za nepřátele, což samozřejmě dostoupilo vrcholu dvouletým studiem vojenské katedry. Zde už se stali vyučující skutečnými průvodci pravého poznání. Plukovník Hedvábný, podplukovník Brabec anebo Jánský – opravdová zlatíčka.
Hérakleitos byl, myslím, Tvým zásadním objevem z celé historie filozofie. Jeho klíčový pojem „logos“, tedy cosi jako zákon (osud?) světa či „zápas protikladů“ Ti v jakém smyslu konvenovaly? Čí si Tě tento předsokratovský myslitel získal?
Tenhle frajer z Efesu mi skutečně nebývale a doživotně uhranul. Podobně třeba jako Sokrates, Nietzsche či Schopenhauer. Je to opravdový rebel. Navíc si umí pohrát s jazykem, jehož prostřednictvím poukazuje na rozdíly mezi doxa (míněním) a alétheia (odkrytím pravdy?). Krom jiného i druhotně a takřka nezáměrně pěstoval jakousi první estetiku. „Nezjevná harmonie lepší než zjevná“. „Svět – nekrásnější hromada věcí náhodně poházených.“ „Teprve nemoc činí zdraví prospěšným a dobrým.“ Je k tomu třeba vůbec ještě něco potřeba dodávat?!
A co Herakleitův „praoheň“? Jak si tento pojem máme vysvětlit? Aplikuješ takový princip nějak v současnosti, ve smýšlení o sobě a Tvé situaci? Pomáhá Ti nějak toto učení (myšlení) v Tvém pohledu na svět?
Učením o ohni jakožto původní možné materii (pralátce), z níž tento svět stejně tak vzniká jako do ní asi i zaniká, se Herakleitos řadí mezi tzv. první hylozoisty. Tedy hledače a vykladače jakési prvotní materie – pralátky, z níž vůbec povstal nejenom život jako takový, ale vůbec i jakékoli bytí. Nevidím to ale vůbec tak, že bych nějak výrazněji stranil Herakleitovu ohni víc než třeba Thalesově vodě či Anaximandrovu vzduchu, popřípadě Anaximenovu neohraničenému a neohraničitelnému bezmeznu. Podstatná se mi jeví nejenom ochota, ale také touha a vůle vůbec nějak redukovat onu „náhodně poházenou skládku“ světa na cosi základnějšího, stálejšího a mnohem méně proměnlivého.
Když tedy také „vše plyne“, domníváš se alespoň že správným směrem? Jsme schopni si vůbec uvědomit (s odstupem a nadhledem) jak a kam to všechno plyne? Uměl bys charakterizovat dnešní dobu, porovnat jí s historií?
Abych řekl pravdu: neuměl. Stále zůstávám ve stejné základní otázce, odkud se vůbec vzal nejenom můj, ale i život jako takový? A stále stejně mi v jejím zodpovězení nepomáhá jiného, nežli soustředění se na dech anebo přírodnost jako takovou. Vždyť to sám znáš. Otázky plodí odpovědi a tyto zase otázky. Důležitější je zklidnit hladinu naší mysli jako takovou, což je peklo samo. Přece jinudy cesta ke štěstí nevedla, nevede a asi i nikdy nemůže vůbec vést.
A budoucnost, jak se Ti jeví, jaké máme my nebo ti po nás vyhlídky?
Budoucnost je, podobně jako minulost, pouhou projekcí naší neukázněné mysli. Ve skutečnosti nic neexistuje a vše je pouhopouhým zdáním. V každém okamžiku se můžeme probudit do úplné přítomnosti, což především znamená spatřit nejen sebe, ale i ostatní jako sebou samými trýzněné bytosti beznadějně se kamsi plahočící. To něco, co nás k tomu pohání a žene je jakási představa o možném štěstí, která se tu, nevíme ani odkud, vzala spolu s námi. Jedinou možnou a vůbec reálnou vyhlídkou je každá situace, která je zdánlivě úplně bez jakékoli vyhlídky. Kdosi říká, že štěstí je nenápadné a nečekané, prosté a obyčejné. Jakákoli velkolepost vede do většího průseru než je ten, v němž zrovna člověk trčí.
Při běžném setkání působíš (nicméně) jako nenapravitelný optimista a pohodový člověk, který snad ani nemá problémy, chandry, splíny. Je to vrozená výbava, výsledek dlouhodobého pěstování (vůle) či chtěný a nutný rejstřík základního nastavení?
Kdyby mi tak bylo jednou dáno vědět, odkud přicházím, kdo jsem a kamže to vůbec spěju. Této představě se zatím a naštěstí dost směju…
Právě smích,Tvoje energie, nadšení a posedlost tvorbou (a životem) je při každém našem osobním setkání evidentní. Sálá také z Tvých obrazů a kreseb. Někdy mi připadá že na nich sleduji neskutečné vize, přízračné vidiny, nadpozemské výjevy pocházející z mozku jedoucího v nevšedních (stravujících či omamných?) obrátkách. Zkoušel jsi někdy halucinogeny či jiné povzbudivé látky, které by Tě takto„nakoply“ a dovedly Tě k nové rozšířené imaginaci a citlivosti?
Mně vždycky stačilo pár pivek a trocha muziky. Pravda, že občas pouštěné na hranicích možného ohluchnutí…
Pojďme ještě k Tvé „pozemské“ cestě, k mezníkům, případně i vzorům… Jedním z nich je (byl) bezesporu malíř Pavel Brázda. V čem Ti byl příkladem? Jak jste se poznali?
Chudák Pavel. Tolik mi dal, ale mě už nebaví o tom mluvit. V úhrnu bych řekl, že posedlost narazila na posedlost, čímž se ty svině navzájem umocnily.
Brázda, za „totáče“ představitel undergroundu, má již za sebou velkou výstavu v Národní galerii v Praze, výpravnou publikaci a všeobecné uznání.Co při tom pociťuješ? A jak on to bere?
Myslím, že si to užívá a já mu to přeju. Starý Corot prý říkával: …“chvalte, jen chvalte, víc a víc a ještě přidejte. Když jste doteďka dělali, jako kdybych ani neexistoval.“ Mrzáci jedni, dodávám.
Co jsi v rané tvorbě, při intenzivním přátelství s „guruem“ Brázdou maloval? Prý jsi začínal komiksy s jakousi sci-fi tématikou. Děláš je dodnes? Jak a proč vznikají?
Ne, ne, to je omyl. V ranných komisech moc tematika sci-fi nebyla. Byly to spíš takové hodně oproštěné kresbičky s naschvál dost připitomělými slogany. Například o agentech. Třeba: „agenti i s kamarádkou, mluví pouze morseovkou.“ Anebo: „No a na pláží? To mám vysílačku za plavkami,“ prohlašuje pupkatý a notně opálený agent CIA nebo StB.
Myslím, že Pavlovi ty moje kresbičky připadaly přece jenom málo náročné a moje chyba spočívala v tom, že jsem se tím nechal vystrašit. Takových věcí mohlo vzniknout daleko víc a smál by se jim dočista celý národ, by se tímto proslavil po celé galaxii.
Píšeš si také deník, povídky, poezii nebo něco podobného?
Mým deníkem je vždycky všechno na čem dělám.
Pracoval jsi také v časopise Respekt, tedy užíval sis dobrého redaktorského místa. V roce 1993 ses ale překvapivě rozhodl jít na volnou nohu coby malíř. Nebylo to riskantní rozhodnutí? Co tomu předcházelo?
Jednou jsem si vzal z redakce pár dní volna a toulal se po lesích na severu Čech. Dělo se to za okouzlujícího letně podzimního světla, které tajemně osvětlovalo paseky prostřed temných hvozdů. Rozhodl jsem se, že to pořádně namaluji a to nikoli jenom ve volných chvílích k tomu určených a společností dovolených a vyhrazených.
V tu dobu ses definitivně emancipoval od vlivu Pavla Brázdy? Bylo to snadné?
Tehdy začalo opravdické peklo na zemi. Čemuž se říká hledání sama sebe. Daleko spíš bych řekl hrůzostrašného setkání se sebou samých. Bože, v jakém jsem to stavu? Jak jsem vůbec mohl něco takového dovolit?
Tvé obrazy začaly být pak více živelné. V tomto období jsi už začal používat vířivé pastózní vrstvy malby, které jsou dnes pro Tebe tak příznačné? Jaký mají (hlubší?) smysl? Děláš je i prsty?
Abych pravdu řekl, snažím se už takhle nemalovat. Bylo to celé příliš zničující na to, abych se tam toužil vrátit. Pasty asi signalizovaly úpornou potřebu se prorvat a prodrat k někomu, kdo by mohl být o něco opravdovější, než byl ten člověk, v jehož kostýmu jsem se léta promenoval. Myslím, že v civilizaci jako takové je nám souzeno předčasně dospět, to je naplnit normy, které číhají mnohem spíš kolem nás než kdesi uvnitř. Někdo tohle zkousne, jiný ne a pokud ano, později vydáví. Asi budu provždy patřit k tomu druhému typu člověka.
A jsme zase u těch Herakleitovských protikladů… Vyjadřuješ se extrémně pastózním a rozmáchlým rukopisem na plátně. Na papíře se naopak vyžíváš v pracném a pokorném tečkování. Malba je (u Tebe) zcela jiná než kresba… V čem se liší? Nebo spíše: proč se tak liší?
Jejku, ty mi ale dáváš zabrat. Já myslím, že jsem totiž míval z obrazu na plátně vždycky tak trochu strach. Že ho pokazím. Což mě zprvu trápilo a posléze dost rozzuřilo. Teď už to tak hrozné není a tak je možné, že z toho důvodu všech těch gest a nánosů ubývá.
Zatímco na papíře se cítím jako ryba ve vodě. Je mi od základu milý, rád se nad ním skláním a hrbím a především si přeju, aby takhle nebývale příjemná činnost už nikdy neskončila. Plátna se vždycky toužím jenom zbavit. Místo na papíře si naopak hýčkám a šetřím do poslední chvilky.
Nedávno proběhla v Českém Krumlově v Egon Schiele Centru Tvá velká (retrospektivní?) výstava. Co Ti přinesla? Co si pociťoval tváří v tvář při takové kumulaci vlastního umění? (také několikapodlažní způsob instalace apod.)
Uvědomil jsem si, že tvorba se ve vší té spoustě nechová jinak než taková řeka – veletok. Že největší chybou, které jsem se při malování vůbec kdy dopouštěl bylo vůbec to, že jsem je nějak posuzoval. Na výstavě v Krumlově mi připadalo vyloženě špatných obrazů zanedbatelné minimum. Důležitější byl, je a zůstává celek, který se jimi skládá. A to navzdory autorově interpretaci.
A obnaženost, marnost nebo energie, spokojenost….?
Smíření se…
Jak vzniká obraz? Maluješ podle přípravné skici nebo improvizuješ a řídíš se okamžitou intuicí? Maluješ na jeden zátah?
Dříve podle skic, později podle představ a nyní? Inspirací je všechno a nic. Abych neodpovídal tak odtažitě, prozradím, že ze všeho nejdůležitější se mi jeví souvislosti. Od jednoho obrazu k druhému, od jedné série k další a tak dál a dál, nejinak než takový panák kráčející po chodníku z velikých mramorových dlaždic.Všechno je to takové nereálné, duté uvnitř a naplněné venku. Lao¨tse prý říká, že panovník by měl lidem posílit skelet a naplnit břich. Záhadou tohoto doporučení se řídím při malování svých hibernovaných témat.
Když malbu zkazíš, asi ji pak nelze, díky množství reliéfní barevné masy ani přemalovat ne? Odkládáš obrazy, maluješ jich více najednou?
Ono se to teď všechno tak mění. Pravda je, že na zkažený pastózní obraz se nedá už nic dalšího namalovat. Jenomže od té doby, co maluju pastózně, obrazy nekazím. Proč by taky? Když můžeš hmotu pořád hníst, seškrabovat a vůbec přetvářet? Když jsem pro sebe objevil tenhle dotykový způsob malby, stal jsem se neomylným. Protože jsem v sobě objevil a obnažil hrající si dítě. Nebo blázna v jedné osobě. Bezzubými ústy si cosi šišlá a prozpěvuje, k tomu rytmicky nejenom míchá, ale přímo i nanáší kašičku. Sice si bryndá víc na břicho než na obrazy, přece je šťastné. Do té doby, než jej někdo vyruší. Potom pláče a je romrzelé, bije matku a kolem sebe metá fekáliemi.
Často jsi střídal ateliéry… Mají různá prostředí patrný vliv na povahu (téma, barevnost, formát atd. malby)?
Určitě tam nějaký vliv bude. Jenom ho dokážu rozpoznat až se značným odstupem a to ještě nijak přímočaře. Prostě jednou jsem spíš maloval holky, druhdy zase vdolky.
Jak vlastně trávíš typický (je takový?) den? Máš nějaké ustálené rituály, denní rozvrhy, schémata? Minulý rok Ti bylo padesát, změnil ses s tím nějak?
No jasan. Občas se leknu, že už jsem fakt starej a tak mám radost, že ještě udržím štětec v ruce. Čehož si vážím, pročež spíš maluju ty vdolky.
Volná noha Ti přináší spíše dosud nevídanou svobodu než stres z nutné obživy?
Volná noha to je prostě úplná paráda. Svůj čas netrávím jinak, než že se posmívám všem pracujícím. Jenomže to pak dopadá jak v jednom z těch filmů bratří Coenů. Posměváčkům selže motor, jejich auto dostihnou těžce pracující a nakládačku, kterou schytají si už dokážeme všichni představit.
Pociťuješ poslední dobou výraznější výkyvy v prodejnosti svých obrazů či kreseb?
Mám to vždycky tak, že ledva něco bouchnu, na další prodej se vykváknu, což trvá do doby úplného vyčerpání zásob. Zpravidla přejdu z plátna na papír, nad nímž se ve svitu noční lampičky hrbím čím dál víc, takže je tento neúnosně zaplněný, tečkami celičký přetížený.
Když nemaluješ a nekreslíš… co čteš, děláš, podnikáš?
Nakonec to mám tak jak ten filozofický ideál Ladislava Klímy. Buďto stojím anebo ležím. V přeneseném smyslu ovšem, kdy práce znamená stoj spatný a ležení zas odpočinek.
Byl jsi nedávno (kdy?) v Indii. Jak dlouho? Co Tě tam táhlo? Byl jsi tam sám?
Se ženou. Dva měsíce ve státě Himálčalpradéš. Letadlem, autobusem, pěšky. V horách mezi sněžnými supy a orly. Ve velkoměstech mezi chudinou. Pospolu a v družných rozhovorech s Tibeťany.
Praktikuješ něco z té kultury i tady v Praze? Změnila Tě ta cesta? Máš například svou sankalpu, praktikuješ joganidru či jiná cvičení? Dělíš to nějak?
Nemám to takhle rozškatulkované. Pořád cvičím něco mezi karate a „hodnou“ jógou, k níž vždycky přidám několik drsných wrestlingových úderů, které jsem i s výrazy borců odkoukal z televize. Cesta mě ale změnila. Nevím, ovšem, jak to říct. Snad že víc žiju přítomností. To si ale fandím. Je to spíš tak, že si víc tuhle nutnost uvědomuju.
Jak vnímáš případnou kritiku svého díla?
Vždycky se rozbrečím, celý roztřesu a pak přestanu na několik dlouhých desetiletí malovat. Až do té doby, než se mně někomu zželí a začne mi utěšovat. Chvilku se tvářím, že je to marné. V pravý čas ale otřu slzy, přestanu se šklebit a s neutuchající radostí se zase dávám do práce.
Máš za sebou asi zásadní cestu do Indie, velkou výstavu na respektovaném místě, hýříš energií… Co bude dál? Plánuješ nějak? Jak dopředu a podle čeho se řídíš?
To co bude se uspokojivě odvine jenom z toho, co právě je, co se děje teď a tady. Je to trochu odtažité a méně hřejivé, než bych si přál. Což je dáno tím, že to více odpovídá skutečnosti jako takové a méně lidským představám a touhám. Někdo to nazývá tao, jiný Buddha nature, další zase praohněm, který se rozněcuje i hasne v různé míře. Je lepší si nic nepřát. Pokud jsem kdy něco dostal anebo provedl jen trochu slušného, potom to ke mně ve všech případech přišlo docela samo.
Je ještě něco na co jsem se Tě nezeptal?
Myslím, že ses ptal dost celistvě a já ti tímto děkuji za zájem.
Radan Wagner, 2010
foto: mycompanion cz
