Fritjof Capra, 1939, (kontinuita osobností)

Fritjof Capra (1939) je americký fyzik pocházející z Rakouska. Napsal řadu odborných textů a publikací, ve kterých se zabývá výzkumem v oblasti kvantové fyziky a systémové teorie. Dalším jeho zásadním tématem je vztah moderní vědy a filozofických otázek. Ve své nejznámější knize Tao fyziky (The tao of physis) odhaluje základní fyzikální principy, ale také nečekané podobnosti racionálního a intuitivního nazírání. Na základě znalosti východní filozofie a moderní vědy se zde pouští do odhalování pozoruhodných souvislostí. Capra je zakladatelem mezinárodního Elmwoodova institutu, který se věnuje výchově k nové ekologické vize a prosazuje její aplikace k řešení současné problematiky sociální, ekonomické a ekologické, ale je inspirativní také v oblasti duchovního počínání.

Oba základní pilíře fyziky 20. století, kvantová teorie a teorie relativity, vedou k světovému názoru velmi podobnému pohledu hinduistů, buddhistů či taoistů a podobným pohledům mystiků všech dob a tradic.

Kořeny fyziky a celé západní vědy je třeba hledat v prvním údobí řecké filozofie, v 6. Století před naším letopočtem, v kultuře, kdy ještě věda, filozofie a náboženství nebyly rozděleny a tvořily celek.

Filozofické myšlení, které předcházelo a provázelo zrod moderní vědy, vedlo k radikální formulaci dualismu duch – hmota. Dualismus se objevil v 17. století s filozofií René Descarta. Ten při svém pohledu na svět vycházel z radikálního rozdělení přírody na dvě oddělené a nezávislé oblasti: na oblast mysli (res cognitans) a oblast hmoty (res extensa).

Mysl byla od těla oddělena, byla jí však přisouzena úloha tělo ovládat. Tím došlo k zjevnému rozporu mezi vědomou vůlí a neovladatelnými instinkty. Jedinci se navíc rozdělili podle své práce, talentů, pocitů, víry atd. do množství izolovaných skupin. Toto rozdělení má hlavní podíl na neustálých konfliktech plodících ustavičný metafyzický zmatek a přinášejících zklamání.

Na rozdíl od západního je východní světový názor „organický“. Pro východního mystika jsou všechny věci a události, které vnímá svými smysly, spjaté ve vzájemném vztahu a jsou jen různými aspekty a projevy té samé nejvyšší podstaty.

Vědecká metoda založená na abstrakci je velmi účelná a účinná, za tyto vlastnosti však musíme něčím platit. Když upřednostňujeme svůj pojmový systém, když ho zužujeme a neustále zpřesňujeme, stává se čím dál víc odtržený od reálného světa… běžný jazyk je mapa… a mapa není území.

Fyzici narazili na zkušenost reality, která leží mimo naše smysly. A museli čelit paradoxním aspektům této zkušenosti podobně jako mystici. Od té doby se začaly modely a pojmy moderní fyziky podobat modelům a pojmům východní filozofie.

V klasické fyzice se například předpokládalo, že tyč má vždy stejnou délku, ať je v klidu nebo pohybu. Teorie relativity však ukázala, že to není pravda. Délka předmětu závisí na jeho rychlosti vůči pozorovateli a mění se s rychlostí.

Čím déle člověk studuje náboženské a filozofické texty hinduistů, buddhistů a taoistů, tím je mu jasnější, že tam všude je svět chápán jako pohyb, plynutí a změna.

Sklon částic reagovat na omezení svého „životního prostoru“ pohybem ukazuje na jakýsi základní neklid hmoty, charakteristický pro svět subjaderných částic… Moderní fyzika tedy vůbec nepopisuje látku jako pasivní a netečnou, ale neustále kmitající a „tančící“. Její rytmické uspořádání je dáno strukturou molekul, atomů a jader. To je však také způsob, jak vidí svět východní mystici.

Celý svět se tedy zapojuje do věčného pohybu a aktivity, do ustavičného kosmického tance energie.

V hinduismu našla metafora kosmického tance své nejhlubší a nejkrásnější vyjádření v obraze tančícího boha Šivy, jednoho z nejstarších a nejoblíbenějších indických bohů. V jedné ze svých četných inkarnací se Šiva objevuje jako král tanečníků.

Subatomový svět je světem rytmu, pohybu a neustálé změny. Není však chaotický ani nepodléhá libovůli, nýbrž se řídí pevnými a přesnými pravidly.

Při zkoumání světového názoru založeném na moderní fyzice se vždy znovu a znovu přesvědčujeme, že myšlenka o základních stavebních kamenech se už obhájit nedá.

Podle východního názoru i podle moderní fyziky je vše ve vesmíru spojené se vším a ani jedna část není základní. Vlastnosti částí neurčuje nějaký zákon, ale vlastnosti částí ostatních. Fyzici i mystici si uvědomují, že z toho vyplývá nemožnost úplného vysvětlení jakéhokoliv jevu, zaujímají však k tomu odlišný postoj.

 

Z knihy Fritjof Capra, Tao fyziky – paralely mezi moderní fyzikou a východní mystikou, Dharmagaia a Maťa, Praha, 2003, vybral a sestavil Radan Wagner

 

foto: Cirone-Musi

Success, your comment is awaiting moderation.