Deníky Keitha Haringa
Nedávno vyšla v českém překladu kniha Deníky Keitha Haringa. Rozšířila tak nepočetnou řadu publikací zpřístupňujících literární formou životní osudy, názory a myšlenky výtvarných umělců. Přitom se mnohdy jedná o poutavé a poučné čtení. Vzpomeňme například na dopisy Vincenta Van Gogha, Deník Eugena Delacroixe, Myšlenky moderních malířů a sochařů, Lidem budoucnosti Pieta Mondrina a několik dalších. Osobnostem nedávné minulosti či dokonce přítomnosti je však pozornost věnována jen ojediněle.
Keith Haring (1958 – 1990) byl výraznou postavou mezinárodní výtvarné scény. Přátelil se s Andy Warholem, Yoko Ono nebo Jean-Michelem Basquiatem. Jeho práce sbírala Madonna či monacká princezna. Výstavy a četné realizace ve veřejném prostoru měl po celém světě. Poslední roky jeho předčasně ukončeného života byly doslova hektické. Pracoval a užíval si slávu světové hvězdy. Snad každý zná jeho dílo, možná však ani neví kdo je jejich autorem (u nás používá například Haringovu kresbu jako své logo Nadační fond Dobrý anděl).
Kniha nabízí sebrané deníky, které si Haring vedl od roku 1977 až do podzimu 1989, tedy do doby několika měsíců před svým skonem. V nich si nepravidelně zaznamenával poznámky o vlastní umělecké činnosti, cestách, nočních klubech, radostech i pochybnostech. Cenný je také jeho subjektivní pohled na newyorskou scénu v osmdesátých letech, kdy byl po smrti Warhola její vůdčí osobností. Svého předchůdce a přítele si velice vážil: „Andyho život a jeho dílo daly prostor i mé práci, protože připravil půdu pro vznik mého vlastního umění. Byl prvním opravdovým veřejným umělcem tělem i duší.“ Z jeho poznámek je patrný předpoklad, že deníky v budoucnu bude číst i někdo jiný. Střídá zde srozumitelně krátké texty o svém díle (spíše o provozních záležitostech než o „filozofii“ tvorby), literárních a výtvarných zážitcích, ale i o vztazích a událostech všedního života. Se stoupající proslulostí a zrychlujícím se tempem slibné kariéry psal Haring spíše sporadicky. Přesto s časem jednotlivé záznamy, byť stručnější, gradují a jsou plné vášní (radostně si užíval) i obav (vědomí blížícího se konce v souvislosti s chorobou AIDS). Zápisky pak byly někdy až telegrafické: „Jídlo, šampaňské – hvězdy – ticho – přemýšlení.“ Nejčastěji psal v letadle.
Povaha textu odráží bezprostředně autorův naturel i povahu tvorby. Po příjezdu do New Yorku se začal věnovat pouličnímu umění, které praktikoval v prostorách zdejšího metra. Razil hesla „Veřejnost má právo na umění“ či „Umění je pro všechny.“ Tomu dával svou hlubokou vizi. Bojoval za sociální spravedlnost a věřil v propojenost celého lidstva. Intenzívně se zabýval zdravím dětí, bojem proti cracku a epidemii AIDS, vystupoval proti apartheidu v Jihoafrické republice. Také vůči obchodu s uměním, třebaže se stal jeho vyhledávanou součástí, byl odměřený. „Umění podle mě není propaganda; mělo by to být něco, co osvobozuje duši, podněcuje představivost a dodává lidem odvahu jít dál. Oslavuje lidstvo, namísto toho, aby jím manipulovalo,“ zapsal si do deníku.
Haringovo vizuální dílo je lyrické i plné dynamiky, ale především nabízí velmi jasnou a na první pohled čitelnou zprávu. V silně stylizované „primitivizující“ linii a plošné lokální barevnosti zde defilují ornamenty, zvířata a lidské figury ve výmluvných gestech či anekdotách. Žádné zvláštní šifry nejsou na místě. Umění všem – obsahem i dostupností. Když začaly ceny jeho obrazů strmě stoupat, hledal způsob jak zůstat s veřejností v přímém kontaktu. I nadále dělal nástěnné malby, ale také – jako příznivec populární kultury – toužil mít vlastní obchod (Pop Shop), kde by si jeho fanoušci mohli zakoupit dostupné předměty s jeho designem. To se mu podařilo uskutečnit v roce 1986 v newyorském SoHo.
První zápis v Deníku z roku 1977 začíná Haringovým prohlášením o nezávislosti: „…žiju svůj život po svém a ostatními (umělci) se nechávám pouze ovlivňovat, jsou pro mě inspirací a odrazovým můstkem.“ Koncem osmdesátých let už byl slavným jako rocková hvězda. Přátele měl po celém světě. Jako jeden z nejznámějších umělců byl zavalen spoustou zakázek (od návrhu na hodinky až k pomalování vzducholodi). Někdy byl přepracovaný, náladový, vždy však hrdý na svou homosexuální identitu a dosažený úspěch osobitého výtvarného stylu. Přes nepřízeň osudu byl až do konce života pracovitým, dobrodružným a optimistickým člověkem. Poslední deníkový zápis je ze září roku 1989. Haring píše ze své milované Evropy – italské Pisy, kde vytváří nástěnnou malbu v kostele sv. Antonína: „Ta (nakloněná) věž je úchvatná. Viděli jsme ji ve dne a pak i za úplňku. Je majestátní, ale též k popukání. Při každém pohledu vám vykouzlí úsměv na tváři.“
Miliony lidí znají jeho styl, tisíce jich nosili jeho trička či odznaky. Nečekaná popularita narostla díky úsilí a houževnatosti. Také však pro jasnou a ž univerzálně platnou liniovou kresba a malbu. Haring se stal symbolem populární kultury (sám nerozlišoval umění na nízké a vysoké). Teprve až četba jeho Deníků nás nechává nahlédnout do jeho duše a na životní pouť, která však byla příliš krátká. Dosáhl až na profesní vrchol, ale lidi nepřestal mít upřímně rád: „Vzhledem k novým informacím o svém zdravotním stavu, který jsem obdržel minulý týden, je mi jasné, že bych měl víc myslet na sebe, a ne na všechny ostatní…“. Do konce života, jak Deník dokládá, však žil naplno.
Keith Haring, Deníky, vydalo nakladatelství Kniha Zlín, 2013
Radan Wagner
