Radan Wagner a Jasan Zoubek, RaJ art – Setkání stejného druhu
Text Jan Morava, foto: Xantypa
Výtvarní umělci bývají zpravidla odsouzeni k tiché samotářské práci ve svých ateliérech či dílnách. Sdružují se jen občas a spíš neradi. Nově založené skupiny skutečně existují vždy jen pár let než jejich duch upadne do nečinné letargie a cesty aktérů se pak zase odvíjí samostatně. Povaha profese a způsob práce je k tomuto uzavření předurčuje. Výjimečná setkání však přesto mohou přinést nečekané lidské a umělecké souznění, intenzivní dialog, nový smysl a jiný rozměr – a nakonec i pozoruhodné výstavní počiny. Malíř Radan Wagner (1958) a sochař Jasan Zoubek (1956) – významní autoři střední generace jsou toho jistě důkazem.
Čas hledání
V dobách předrevolučních, tedy i v 70. a 80. letech minulého století nebylo nijak jednoduché studovat vysněný obor. Ani Radan Wagner nemohl díky kádrovým skvrnám svého otce (později poradce presidenta Václava Havla) jít za svým cílem přímo. Po dvouletém „dělnickém“ učení truhlářském byl na podruhé přijat na Střední uměleckoprůmyslovou školu, známou „žižkárnu“, kde již tehdy panovaly relativně svobodné poměry a vyučovali osobití a studenty respektovaní profesoři. Odtud měla mířit Wagnerova cesta na jednu z vysokých škol, konkrétně na VŠUP. Leč nestalo se. Nechvalně známý a výrazně prorežimní prorektor Jiří Mikula měl tehdy jiný názor.. Následné hrozbě dvouleté vojenské služby unikl mladý adept skutečně jen o vlásek. Když se rozhlížel po jiném přijatelném řešení své budoucnosti, zjistil, že se právě – po delší odmlce – otevírá nový ročník dějin umění. To bylo v roce 1980 na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Wagner byl přijat, studia dokončil a „kunsthistorii“ se také věnuje dodnes. Už během studií organizoval sám nebo s některými kolegy různé polooficiální akce svých vrstevníků. S Lubošem Čechem a bratry Michalem a Šimonem Cabany připravil v roce 1983 výstavu s názvem Dílo v kulturním domě v Horních Počernicích, tvůrčí setkání historiků umění v Radotíně v podobném zařízení a pak i nejznámější z nich – K ROK a jeho tři ročníky v pražských Strašnicích. Právě zde představil své první rozměrnější obrazy, kterým se věnoval ve volných chvílích. Generační vzdorovité a vcelku nezávislé projevy se staly postupem času a přibývajícími možnostmi seriózně koncipovanými přehlídkami.
Ani Jasan Zoubek neměl rozběh ke své profesionální dráze snadný a přímý. Přes protesty rodičů – sochařů Evy Kmentové a Olbrama Zoubka – nešel na odbornou školu, ale nechal se zlákat atmosférou gymnázia, ke které přičichl především díky své sestře Polaně. Léta dospívání má spjata s Žižkovem a Sladkovského gymnáziem. Po bouřlivých peripetiích i osobních rebeliích odmaturoval, avšak další studia mu byla odepřena. Kádrový posudek mluvil jasně. Rodiče – významní umělci v opozici své názory na poměry i totalitní režim nijak neskrývali. Po neúspěšném pokusu dostat se na obor scénografie na DAMU vystřídal Zoubek po základní vojenské službě celou řadu obyčejných dělnických profesí, kterým se musel věnovat celých dvanáct let. Stále přitom hodně kreslil a pomalu se rozhodoval k prvním prostorovým sochařským realizacím. Postupně byl vyzýván k účasti na různých výstavách skrytých před dozorčími zraky komunistických výtvarných svazů a jejich komisí. Na dnes již slavných Malostranských dvorcích v Praze představil v roce 1981 jednu ze svých raných rozměrnějších plastik, které si všiml i legendární nezávislý historik umění Jindřich Chalupecký.
K rok do Tunelu
V druhé polovině 80. let, kdy Radan Wagner a Jasan Zoubek stanuli na prahu vážně míněné umělecké kariéry, nebylo prakticky možné bez ústupků vystavovat v oficiálních galeriích. Hledaly se a zkoušely jiné možnosti. K ROK v nenápadném Kulturním domě barikádníků v Praze 10 byl jednou z alternativ. První ročník této dodnes vzpomínané mezioborové generační přehlídky se podařilo po promyšlených konspiracích uskutečnit v lednu roku 1988.Výstava tehdejších zhruba třicátníků probíhala za velkého zájmu spíš pokoutně informované veřejnosti v narychlo uzpůsobeném sále. Večer se pak na pódiu odehrála divadelní či hudební představení. Jmenujme pro zajímavost některé ze zúčastněných, dnes známých autorů či osobností z jiných oborů: Petr Nikl, Michal Cihlář, Jan Merta, Josef Žáček, David Vávra, Šimon Caban, Tereza Kučerová, Michaela Pavlátová. Svou „one man show“ zde představil v premiéře Petr Fejk, současný ředitel pražské ZOO. Divadlo zastupovali Jaroslav Dušek, Martin Zbrožek, Sklep, Křeč a další, zahráli skupiny Laura a její tygři, Kuličky atd. mezi zúčastněnými umělci byli také Radan Wagner a Jasan Zoubek, kteří pak společně s Markétou Jírovou a dalšími spřízněnými souputníky založili v létě roku 1989 výtvarnou skupinu Tunel. Její výstavy mohli návštěvníci vidět například v Mánesu, Obecním domě, Špálově galerii, mimo Prahu i v Opavě, Plzni, Brně, Dortmundu, Berlíně a tak dále. Zatím poslední skupinová prezentace proběhla vloni v létě v pražské Galerii Diamant. To se už ale jednalo o jakousi inventuru – ohlédnutí za společnou nedávnou historií šesti malířů a jednoho sochaře. Dnes je skupina de facto rozpuštěna a další kolektivní působení není v plánu. Důvodem ukončení činnosti je zřejmě nejen obvyklá „únava materiálu“, možná i ztráta motivace, ale především rostoucí rozdíly v tvůrčím nazírání a dalším směřování.
Setkání v novém tisíciletí
Radan Wagner absolvoval řadu samostatných či společných výstav v jiných souvislostech a konstelacích u nás i v zahraničí. Jeho obrazy menších i velkých rozměrů vycházejí od počátku z podvědomě se vynořujících znaků a symbolů. Po temných archetypálních počátcích se začaly posupně prozařovat a projasňovat. Stále více odrážejí tíhnutí k abstraktnějším projevům. Kompozice jsou většinou tvořeny jemným překrýváním či prolínáním a někdy i opakováním elementárních motivů. Jsou čitelně rozprostřené a strukturované nebo zobrazují zvláštní prostory s průhledy či několika iluzorními plány.Ve Wagnerových akrylových malbách, citlivě a soustředěně zvažovaných i decentně artikulovaných není příliš místa pro nahodilosti nebo nevázané přibližnosti. Hlavní roli hraje jakási měkká geometrie, rytmus a to nejdůležitější – světlo. Jde o fenomén nejen modelující jednotlivé tvary a celé prostředí, ale především spíše o atribut – průvodní vizuální jev naděje a vzhlížení; také jako o doplňující protipól bezútěšné temnoty a povrchní přízemnosti. Snad každý obraz tohoto malíře obsahuje svůj vnitřní příběh, možná až filozofické zamyšlení. Je tak uzpůsoben nejen k bezprostřednímu emotivnímu potěšení, ale i pro delší poklidné prohlížení a postupné odkrývání vnímatelem, na základě jeho vcítění a určité spoluúčasti.
Na podobných principech jsou rostlé i plastiky a reliéfy Jasana Zoubka, sochaře inklinujícího k oproštěnosti a pevné stavebnosti. Jeho projev je velmi pracný a osobitý, ale čímsi neodbytně důvěrný a přirozený. Povahou své práce je nepřehlédnutelný a velkorysý. Začal betonovými monumenty či intimnějšími prostorovými kompozicemi z vrstveného papíru a pokračuje nadále v technice odlévaného bronzu či kamene. V současnosti se stala jeho nejoblíbenějším materiálem žula, jejíž těžké bloky dlouze a pozorně osekává – tvaruje a brázdí – porušuje stopami majzlíku. Ke své spokojenosti potřebuje vynaložit určité (a nemalé) úsilí, které je zároveň jistým způsobem vyjádřením pokory a kontemplace, přemítáním o přírodě, kosmu, jeho zákonitostech, nekonečných cyklech či tušených strukturách. Jeho sochy – těla – torza znamenají také ale jisté stylizované podobenství o údělu člověka se svými radostmi a rozkošemi i starostmi a nevyhnutelnou pomíjivostí. Nejznámější prací tohoto sochaře je asi – Rod, početná skupina betonových objektů, kterou v roce 2001 instaloval v pražské galerii Nová síň a pak i v Egon Schiele centru v Českém Krumlově. Ve zvlněném zástupu se řadí podobné vztyčené útvary přibývající za sebou jako stále se nově rodící generace lidstva. Zoubek pracuje s minimálními prostředky, vyjadřuje se často vrstvením, opakováním, jasně naznačeným řádem. Vznikají tak plastiky strohé, hutné, hmotné, ale v podstatě přívětivé a lehce nostalgické.
Jasan Zoubek i Radan Wagner ctí řemeslo, tradici, kontinuitu a samozřejmě i nové přicházející možnosti. Není jim blízká mělká teatrálnost, prázdná gesta, nemístná provokativnost. Patří k době postmoderní, přijímají někdy její volnost v používání různého tvarosloví i přirozenější čerpání z různých pramenů. V jejich případě – a to je také spolu pojí – je toto stejné východisko prosyceno navíc ale čímsi duchovním a intenzívně prožitým. Kombinují jistou racionalitu s emotivním vkladem, nikdy se však od svého díla citově nedistancují. Nemilují, tak jako mnozí jejich kolegové, přílišnou ironizující nadsázku, prýštivý sarkasmus, shazující parodii, chtěnou ošklivost či relativizující hru s kýčem; jejich práce ale nechtějí prvoplánově moralizovat a poučovat. Zda-li jsou tímto svým zacílením horší či lepší umělci, to ať si rozhodne před jejich díly každý divák sám. Oba dva se snaží dotýkat podstaty, řádu a nadčasových zákonitostí nad střídajícími se trendy. Wagner a Zoubek nejsou stejní – základní východiska, výtvarné cítění a smysl tvoření vnímají však podobně. Poslední dobou proto spolu rádi vystavují. Jejich práce se podporují a vzájemně rozvíjejí. Plocha a prostor, barva a tvar… Radan Wagner a Jasan Zoubek se zkrátka dobře doplňují a reflektují na základě stejných hodnot a podobných zkušeností.
Společně se autoři představili výstavou v pražské Galerii U Prstenu, později v Galerii Chagall v Karviné a naposled v zámecké galerii v Příbrami.
