Zamyšlený poutník

Radan Wagner působí na naší malířské scéně téměř dvě desítky let. Nepřišel se svým decentním přínosem proto, aby na něj cíleně upozornil povrchního diváka, ale aby při něm postál milovník výtvarné lyriky. V takovém ohledu je Wagner houževnatý a důsledný, bedlivý a inteligentní. Nezastává přitom ani roli klauna či herce, ale jako zamyšlený poutník, navštěvující putyky novin a magazínů, dochází k obelisku svého horizontu předtím dávno již očichaném psy jeho zjitřených představ.

Na Wagnerovy obrazy je možné pohlížet ze tří fiktivních hledisek: technického, myšlenkového a kritéria víry. Rukopis malířův je spíše rozhodný než nerozhodný, uměřený než groteskní, hladký než drsný, uspořádaný než chaotický a krotký než divoký.  Evokuje práci mnohem více důkladnou než ledabylou, těžkou než lehkou, měkkou než tvrdou, definitivní než nouzovou, tedy více kykyryký než kikiriki. Plátno obrazů je s pomocí barevné iluze jakoby přehozeno ještě jednou tkaninou z nanesených pigmentů, jakousi svítivou drapérií, která tvoří asociace přednostněji smutné než veselé, klidné jak rušné, hmotné jak nehmotné, důkladné jak povrchní a lapidární jak ukecané. Z povrchu vyvstává tajemná škraboška, cudná a klamná, nenucená a definitivní. Co se pod touto maskou myšlenky ukrývá?  Co že to označují více nebo méně tušené tvary v nejhlubším pozadí Wagnerových obrazů? Hluboko v mysli zasutá idea asi spíše mytická než materiální, tichá než halasná, hluboká než mělká, zastřená než evidentní. Cítíme pod ní duši plnou a ne prázdnou, nesmělou a ne drzou, ale jistou a ne nejistou, pozitivní a nikoli negativní. Drapérie se může též jevit jako iluze života, pod jejímž příkrovem je možné se toulat fantaziemi, tajnými naukami, anebo jako oděv skrývající tělo ženy.

Wagnerovy obrazy odsouvají do pozadí pocity dravců i myšlenky šelem a vedou tunelem času na různé zastávky inspirujících představ, které – když chceme – za to zdržení určitě stojí.

Aleš Knotek