Radan Wagner se nedotýká nejzazších poloh mezi zcela světlým a úplně temným. Jen zřídka je přímým vyznavačem vrženého stínu. Ocitá se v meziprostoru, kde zšeřelé není protikladem prosvětlování, ale z čeho lze poznat, že se v ontologickém smyslu nejedná o dvě odlišné věci, protože obojí k sobě patří a vzájemně se doplňuje, přestože světlo přišlo jako něco vyššího, co se zrodilo nad temnotou, aby ji popřelo. Vzniklo jako dokonalejší a úplnější hodnota, protože je všestrannějším a mocnějším původcem než tma. Ta je vždy jen neproniknutelná a přináší nejistotu, a úzkost. Když se v ní nebo z ní začíná klubat paprsek, který jí proniká, stává se z ní něco, co je možné přijímat jako naději. Právě na tomto bodu se rodí Wagnerovy obrazy. Světlo se zde prodírá za chaosu, v jeho hmotě je jen nezřetelným ohniskem, a přesto nemůže být pochyb o tom, že nakonec přemůže temnotu a prozáří prostor a tomuto dosud neurčenému a nezformovanému prostředí dodá sílu k tomu, aby zrodilo život v jeho rozmanitosti. Na obrazech se objevují i složité geometricky členěné obrazce, které v kompozici předních a zadních stěn vytvářejí světlo a temné zlomy.
Miroslava Hlaváčková, 2007, ředitelka Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem
(Na tématické výstavě byli dále zastoupeni: Jaroslav Beneš, Bohumil Fanta, Gabina Fárová, Miloslav Chlupáč, Andrea Lhotáková, Stanislav Libenský, Miroslav Machotka, Jan Malý, František Skála, Tomáš Smetana, Jan Svoboda, Jaroslav Šerých, Jiří Štourač a Josef Žáček).
