Sochařské blues Jasana Zoubka
V polovině ledna tohoto roku zahájila svou činnost Artinpark Galery sídlící nedaleko Prahy. V těsné blízkosti zámku v Průhonicích se její iniciátoři v čele s agilní galeristou Nadiou Rovderovou rozhodli pravidelně pořádat výstavy výtvarného umění a to ve shodě s měnícími se ročními obdobími. Jaro – léto – podzim – zima, neboli umělec právě rozkvétající, pak zralý, následně ještě plodící a konečně řadící se, již zakonzervován, k trvalé chuti. V prvním takto čtyřdílném kole v zimě začínal talentovaný Jiří Houska (1985), nyní vystavuje Jasan Zoubek (1956), následovat bude Jan Švankmajer (1934) a nakonec Toyen (1902 – 80). A podobně bude laděn i rok příští. Tedy vystavující zde nijak nespojuje výrazová spřízněnost, snad jen zřejmá kvalita a proslulost.
Současná expozice, lákající snad i necílené návštěvníky oblíbeného parku, představuje sochařské práce Jasana Zoubka, autora generace nastupující na naší scénu plnou měrou koncem osmdesátých let. (K postmoderně náleží tedy jen časovým vymezením, ale nikoliv, jak pořadatel mimoděk naznačuje, i tvůrčím přístupem). Zoubek se naopak vždy vyhýbal aktuálním dogmatickým i apriorním návodům a konceptům. Avšak ani „antinálepky“ zde není k jasnému porozumění zapotřebí.
Zoubek vždy pracoval přirozeně a kontinuálně – s intuicí a umanutostí sobě vlastní. Přitom se dotýkal i stále dotýká výsostného tvoření, které však není žádným anachronismem či schválností. Svou bytostností právě že vzývá trvalé těžiště (vlastní, duchovní, plynoucí) a je mu cizí vymýšlené či nutně nemohoucí názorové i výrazové přelétání. (Také z tohoto důvodu však moc nebývá vřazován do širších a zpravidla módních přehlídek dnešního umění).
Ve svém projevu spojuje Zoubek řemeslnou náročnost a formální lapidárnost. Vlastně zdlouhavou prací svým způsobem s materiálem rozmlouvá, nerušeně medituje a dohledává. (Sám o sobě pak skromně tvrdí, že nedostatek talentu nahrazuje dřinou). Ona náročnost spočívá ve zvolených technikách i parametrech – artikulování v kameni či osinkocementu (posléze i v litině, bronzu apod.) je přesné, ale citlivé. Stylizace tvarů – jakýchsi základních přírodních „stavů a procesů“ respektive archetypálních veličin lidské paměti je zřejmá. V Zoubkově případě se skutečně vzácně setkává osobní naturel s adekvátním pojetím. Introvert se vzezřením antického siláka vytváří mnohdy velké (rozměrné) a těžké (hmotné) plastiky či objekty – plošné reliéfy i v prostoru dominující kusy.
Na české, tehdy ještě alternativní scéně, se zprvu objevil na památných Malostranských dvorcích (1981) a to zatím po boku kolegů ze starší generace (Kurt Gebauer, Aleš Lamr, Jiří Sozanský). Později však se však prezentuje již se svými souputníky – například na každoročních mezioborových výstavách s názvem K ROK (1988 – 90). Již v těchto počátcích překvapil návštěvníky nenápadného kulturního domu ve Strašnicích svým vysokým a syrově vyhlížejícím betonovým sloupem rostlým z množství oválných vrstevnic. Širší veřejnosti je pak možná znám také jako jeden z protagonistů skupiny Tunel, v devadesátých letech hojně u nás i v cizině vystavující.
Zoubkovo dosavadní vyvrcholení představuje mnohočetný a dosud neukončený plastický soubor pod názvem Rod, kde jsou ve zvlněné řadě za sebou podobné vztyčené kamenné niky. Jedná se o symbolický zástup „postav“ vyjadřujících kontinuitu života. „Z dětství mi utkvěla představa lidského zástupu. Povídali jsme si tehdy s tátou o přibývání lidí na Zemi, a on řekl, že kdyby se postavili za sebe po jednom zástupci generací, bylo bych jich, například od Krista po dnešek, asi jen osmdesát až devadesát… kameny tak vycházejí jakoby jeden z náruče druhého,“ připomíná Zoubek svůj projekt, který vystavil v pražské Nové síni na počátku nového tisíciletí.
Nyní na jaře roku 2015 se po komornějších výstavách autor opět hlásí o slovo. Průhonická přehlídka je jakousi dílčí a jen o něco aktuálnější retrospektivou. Jinak to ani v tomto případě nejde. Pracná a zdlouhavá tvorba se rozrůstá jen pozvolna, navíc každý sochař si příliš nemůže dovolit dělat „věci jen do šuplíku“ a snaží se uplatnit buď občasnými realizacemi ve veřejném prostoru, nebo komornější plastikou. Zoubkova pomalu, ale jistě se vpřed „převalující“ tvorba je však svěží a dostatečně nosná. Výstava tak nabízí práce v různých materiálech i rozměrech (převažují litinové reliéfy a kamenné stély pod názvem Páteře) a poukazují na společný výrazový slovník. Ten připomíná přírodní dění – jeho cykly, proměny, obměny, korodování, perforování, porušování a zanikání, ale také znovuzrození a nové formování. Přihlížíme tak materiálovému sčítání či odčítání (výstava se příznačně jmenuje Mezi vrstvami) kam se v procesu utváření také ukládá vynaložená energie i jistá spiritualita. Při jejich samozřejmosti tvarů docela pak zapomínáme na chtěný autorský vklad. A to je v tomto ohledu dobře: je to známka kýženého podobenství a vcítění do nenápadného pohybu univerzálního dění, které přesahuje osobní horizont.
Jasan Zoubek tak po svém rozvíjí také sochařský odkaz svých rodičů (Olbrama Zoubka spíše v myšlenkovém uvažování o mytologiích a Evy Kmentové v abstrahované křehké intimitě). Také generační směřování k minimalistickým znakům a symbolům zde hraje svou roli – je vzdálené existenciálně zabarveným figuralistům předchozího vývoje, spjatého více s konkrétní společenskou atmosférou. Zoubek, zralý člověk i autor si přesto „vydupal ze země“ vlastní – osobní mytologii a její formální podání. Žije a pracuje spíše stranou společenského dění – na Smíchově nebo ještě raději na chalupě v jižních Čechách, kde má dostatek klidu, prostoru a inspirace. Přes den je oslovován okolní přírodou, večery vzhlíží pod jasně temným nebem ke hvězdám i k věčným otázkám (také toto kosmologické téma se na výstavě objevuje). Je rád kameníkem, řemeslníkem… do práce ale vkládá oduševnělou reflexi, které říkáme činnost umělecká. Zoubkova práce souznívá s jakousi magickou měkkou geometrií, s pradávnou rituální praxí… Ale možná nejvíce připomíná osobité variace na neměnné téma – tedy jakési sochařské blues, kterému tak rád naslouchá.
Radan Wagner
