Příjemná magie oživlé veteše

Poustevník exhibicionista v Pardubicích

Pryč jsou doby, kdy kýč a umění stály zřetelně a odděleně proti sobě. S relativizujícím časem postmodernismu i stále s důraznější tvůrčí nadsázkou a ironií se toto „škatulkování“ změnilo a v mnoha ohledech zcela vytratilo. O tom ví své jistě také František Skála (1956), jehož rozsáhlá výstava právě probíhá ve Východočeské galerii v Pardubicích.

V roce 2004 se stala Skálova expozice v sálech pražského Rudolfina hotovou senzací, na kterou se stály dlouhé fronty. Jeho nezvykle „podivná“ poetika vyjadřovaná nalezenými a osobitě upravenými předměty se vedle ostatní – běžné výtvarné produkce zdála být svěží, neotřelou, zábavnou a příjemně srozumitelnou. Adorovaný fenomén Skála se však mimo zasvěcené či vzácně otevřené kruhy může jevit zcela jinak. Například v Opavě. Před časem pořádaly iDnes a MF Dnes anketu o nejbizarnější sochu ve veřejném prostoru. Skálův Špion, kterého zdejší radní od autora pořídili za 900 000 Kč, se stal absolutním „smutným“ vítězem. Rozměrná plechová plastika mnohým dotázaným připomínala cosi mezi slonem, mravenečníkem a dinosaurem a vyvolala u opavských obyvatel vážné protesty coby „šílenost nebo kýč“. (Ano, již dávno nejsou symbolem kýče trpaslíci, samorosty a další projevy lidové tvořivosti, ale pro většinovou veřejnost jsou to spíše věci neočekávané, nepojmenované a neuchopitelné).

Skála je svérázný umělec i nevšední člověk vymykající se vskutku obecně navyklým kritériím. Jeho až renesanční záběr je úctyhodný. Je sochařem, malířem, ilustrátorem, hudebníkem, tanečníkem, mystifikátorem, ale i schopným obchodníkem, který zná (a drží si) svou cenu. Již téměř tři desítky let se pohybuje přirozeně v různých oborech, aniž by ubral ze svých nároků a cílů, které mu mohou bránit v ještě širším rozletu. (Jeho nápady – hlavně fantaskní malá auta – i celková výtvarná poetika se stala původní inspirací pro Svěrákův film Kuky se vrací; ze spolupráce obou protagonistů v průběhu příprav sešlo a následné mimosoudní vyrovnání nakonec zavázalo mlčením obě znesvářené strany).

Skála se dostal do širšího povědomí jako člen skupiny Tvrdohlaví (od 1987) či komického tria Tros Sketos (spolu s Alešem Najbrtem a Jaroslavem Rónou), pro poučenější je pak vnímán také jako frontman Malého tanečního orchestru, kapely Finský barok či tajné organizace B. K. S. (Bude konec světa). Takto alespoň o těch nejzákladnějších působištích, která se vzájemně doplňují i prolínají.

Skálova výtvarná tvorba z posledních čtrnácti let je nyní k vidění ve třech podlažích pardubického Domu U Jonáše. Pod názvem EXPO je zde shromážděna celá řada kresebných i obrazových cyklů, manipulovaných fotografií, prostorových objektů a instalací. V členitých výstavních prostorách samozřejmě převažují typické „recyklované“ objekty – tedy nalezené předměty s náležitou patinou, které jsou však skvělým Skálovým řemeslem a smyslem pro detail, nečekané asociace a hravé konstelace posunuty do jiné roviny. Divák je vtažen do této hry oživlé „veteše“ (z někdy až jakoby pohádkového světa) kombinací důvěrně známých všedních věcí a příjemné magie. Nejrozsáhlejší a nejlákavější pardubickou „atrakcí“ je v tomto ohledu hned vstupní světelná instalace různých pseudofuturistických tvarů s titulem EXPO 3000. V potemnělém prostředí, jak se ukazuje – pro Skálu velice přínosným, vyniknou i další atmosférické objekty různě světelně ozvláštněné (Dóm, Duše, Energie). Vše je samo sebou zhotoveno z oblíbených přírodních materiálů, které rovněž konvenují s autorovou životní filozofií stranící se technickým vymoženostem naší civilizace (mobil, auto, televize), jejíž konec prý blíží. („Konec světa už dávno probíhá. Akorát si toho nikdo nevšiml… a je už v docela pokročilém stadiu… už je to finále.“ Tak to správně vidí Skála, mýlí se však ve své domnělé výlučnosti). Ostatně jakýkoliv moderní dopravní prostředek Skála programově odmítl i na cestě do italských Benátek. Když byl vyzván k účasti na tamním Bienále umění v roce 1993, šel těch dlouhých 850 kilometrů přes Alpy pěšky! Kresby a deníky, které během této pouti zaznamenal, vystavil pak jako svůj příspěvek mezinárodní umělecké scéně.

V Pardubicích diváci naleznou mnohé – také nové modely proslulých podivuhodných kytar, nahlédnou do různých deníků a skicáků a dalších typických stop Skálovy existence. Autor se přes známé a vyzkoušené postupy (sestavování a dotváření objektů či asambláží, kterých zde řada) vydává stále častěji také na méně prošlapanou půdu. Tím se současně vyhýbá hrozbě ustrnutí a opakovaného vtipu. Pro mnohé budou jistě novinkou upravované snímky (Fotoobrazy, Špionážní fotografie) v jakémsi mlhavém rozostření či monochromní termokresby připomínající asijské stručné, ale výstižné tušové práce.

Skála je tichým i excentrickým sběračem minulosti a jak sám říká: „poustevníkem exhibicionistou“. „Baví mě zachraňovat věci, než propadnou do zapomnění,“ dodává. Skála je však, domnívám se, spíše šamanem v moderním předmětném světě, jehož „odpad“ přetváří a povyšuje. Je to ještě surrealismus se svou „krásou nahodilého setkání deštníku a šicího stroje na operačním stole“? Nebo je to spíše všehoschopný dadaismus se svými ready mady? To těžko, ale to není podstatné. Skála ze světa neutíká, ani jej nezatracuje. Jen si z něj bere, co momentálně ke své činnosti potřebuje, aby nám to v hravé a poetické nadsázce vrátil – aby upoutal naši pozornost všední krásou a sváteční fantazií, kterou je třeba se v této „pokročilé“ době živit.

V roce 2004 proběhla v Praze první velká samostatná Skálova výstava, která byla založena na jeho „sochařské“ práci. V roce 2012 byl vyzván k další vlastní rozsáhlé přehlídce, tentokrát do Olomouce, kde byly navíc prvně představeny jeho ilustrátorské realizace. Letos byly výsledky jeho stále pestřejší a do stran se rozbíhající výtvarné tvorby soustředěny v celém úhrnu v Pardubicích. Dopadlo to dobře.

Radan Wagner

KAS58789a_skala4

Success, your comment is awaiting moderation.