Postup a návraty Aleny Kučerové
České výtvarné umění 20. století může být právem hrdé na respektovaný ženský kvartet, který svým dílem naplňuje Eva Kmentová (1928 – 80), Věra Janoušková (1922 – 2010), Adriena Šimotová (1926 – 2014) a Alena Kučerová (1935). Byly či jsou mimořádné – a jak už to v těchto případech bývá – skromné i svérázné. Tímto bych však poněkud zbytečné dělení na mužské a ženské tvoření (nikoliv však vnímání a cílení) opustil. Posledně jmenovaná umělkyně oslavila letos v dubnu své osmdesáté narozeniny; média to však nechala bez povšimnutí, inu nejedná se zřejmě o náležitě „provařenou“ a frekventovanou figuru. Ale přeci jen…
Jubileum Aleny Kučerové je tedy připomínáno prací a to výstavou nazvanou Postup v Topičově salonu na Národní třídě v Praze. Nejde se však o tradičně pojímanou retrospektivu nebo alespoň ne v obvykle rozprostřeném sledování celé cesty. Příznivci a znalci díla Kučerové jsou dostatečně obeznámeni s její převážně grafickou prací, která zaznamenala zasloužený ohlas v domácích i zahraničních renomovaných institucích. O to více ale potěší zjištění, že umělkyně stále – a bez opakujících se fines – pracuje a naplňuje tak dále svou hlavní devizu: vnímání, prožívání a zpodobování obyčejného neobyčejným způsobem. A právě nejnovější výsledky jsou na výstavě pod kurátorským vedením Lucie Šiklové hojně zastoupeny.
Vnitřní umanutou pravdivost a neústupnost si Kučerová jistě odnesla již z rodinného zázemí, z morálního postoje rodičů naplňovaného beze zbytku i v praxi. Svého otce neměla patřičnou možnost poznávat v každodenním životě. Jako zavilý antikomunista se stal agentem – chodcem, tedy převaděčem emigrujících občanů přes hranice na západ, za což byl pak zatčen a vězněn jedenáct let. A podobně i matka byla pronásledována a šikanována. Také proto byla studia Aleny Kučerové na pražské UMPRUM násilně zkrácena (1955 – 59). Její talent byl však nesporný. Již od roku 1961 se stala členkou známé skupiny UB 12 (Václav Bartovský, Jiří John, Václav Boštík, Jiří Šetlík atd.) a vystavovala s ní až do jejího rozpuštění v roce 1965. Již v této době jsou u Kučerové patrná základní východiska a tendence: k realismu tíhnoucí přepis prostých motivů, ale i postupné převádění zobrazovaného na bázi geometrické abstrakce. A zde se také zrodil osobitý autorský postup – vynález – perforování plechových matric, z kterých pak vycházely neobvyklé grafické tisky.
Šedesátá léta se stala nejen pro Kučerovou, ale i celou její generaci, zlatým věkem a epochou experimentů i stylového tříbení. V jednom ze starších rozhovorů na tento čas vzpomíná takto: „Pro mě znamenají mnohem víc než tahle doba s její divokou, příšernou svobodou. Pro mě tohle už není. Šedesátá léta byla měkčí, příjemnější a nemyslím, že jenom v umění, ale i v mezilidských vztazích. Chtěla bych zažít, kdyby se něco podobného objevilo znovu v globálním měřítku a nehrály by nejdůležitější roli jenom prachy. V šedesátých letech jsem byla zahloubaná do své tvorby, zkoumala jsem, co se dá v grafice všechno dělat, a stejné problémy řešili i moji kamarádi ze studií – třeba Tonda Tomalík nebo Rudy Vorláb.“ Kučerová tehdy reflektovala aktuální problematiku a přínos tzv. nové figurace, zvláště ve sportovních motivech. Ale také pokračovala i nadále ve svých experimentech když začala vystavovat nejen tisky, ale i samotné rytmicky děrované matrice, které někdy barevně lakovala a osobitě adjustovala.
Současná výstava v Topičově salonu mapuje a dokládá ve vybraných artefaktech Kučerové zásadní vývojové momenty. Ty poukazují na dobovou rezonanci a také na přetrvávající vědomou solitérnost. Sama autorka k tomu dodává: „Já nebyla nikdy do party. Nedokážu sedět v hospodě, sdružovat, povídat, nějak jsem se tomu kolektivnímu duchu vzdálila. Raději jsem sama. Ani na zahájení svých výstav už nechodím.“ S odstupem času tak v Topičově saloně vidíme novátorské originální výboje, ale i pevnou vnitřní kontinuitu. Celek expozice je pak vymezen dávnou i nejnovější inspirací bližnímu a nonsensově kouzelnému Christianu Morgensternovi. S jeho životním pocitem i poezií se Kučerová „potýkala“ již v počátcích své kariéry, kdy jeho básně ilustrovala. V posledních letech se k této lásce z privátního zájmu vrací ve volných kresbách. Taková bytostná přitažlivost a trvalá spřízněnost ledacos v tvorbě i duši Aleny Kučerové poodhaluje.
Exponáty na výstavě dávají mnohdy pocítit Morgesternovu poetiku – tedy minimalistickou zkratku a hravou konkrétnost (u-viděné roviny) s hlubokým ponorem (tušené ne-vědomosti). Kučerová je ale spíše jakýmsi médiem zanechávajícím různé obrazové stopy než hlasatelem zakoušení tíživých souvislostí. Morgenstern měl také stejně blízko k literatuře jako k malířství, jemuž se věnovali jeho rodiče. Namísto akademických kompozic jej zjevně přitahovala filozofie Arthura Schopenhauera a Friedricha Nietzscheho, zvláště pak nedílný rozpon tragického pocitu z života a dětského vnímání okamžiku. (F.N.: „V každém člověku je skryto dítě, to znamená výtvarný pud… chce, aby mu bylo dovoleno spoluhrát, spolutvořit také v umění a nechce být pouhým obdivujícím divákem.“). Morgensternova poezie je možná nepochopitelná, ale je uchopitelná. Kouzlí, pohrává si na hranici grotesky i zmaru, tak jak se to jeví v jeho zásadní sbírce nazvané Šibeniční písně (1905, česky poprvé v roce 1958 v překladu Josefa Hiršala, pak následoval Jiří Kolář, Vladimír Holan, Jan Kotík, Egon Bondy a mnozí další). Šibeniční písně mimo jiné ilustroval i Paul Klee, intenzivně reflektoval Hans Arp, či je adorovali a nadšeně recitovali dadaisté v legendárním kabaretu Voltaire. Morgenstern – mimořádně inteligentní „metafyzik drtivé originality“ otevřeně pohrdal „rozumným“ snobismem a svou sbírku věnoval „dítěti v člověku“. Skrz malé rýmy a velké šprýmy se dotýkal věcí čistých a podstatných, ale i temných, morbidních a nesentimentálních. Byl oproštěný, ale nikoliv vyhoštěný mimo realitu. Nicméně se z něj stával úzkostný samotář hledající souznění se vše objímajícím duchem, smyslem a nadějí. „Žádný člověk nemá předem zaručeno žádné právo na ohleduplnost. Velká a neomylná příroda jde svou cestou a legie myslících bytostí padají jí za oběť, jelikož jejich myšlení nezískalo dosud dostatečnou převahu nad jejich životem,“ zapsal si Morgenstern v roce 1905, když vyšly jeho Šibeniční písně. O čtyři roky později přijímá antroposofii Rudolfa Steinera, tedy pro moderní dobu určující esoterní hnutí prostupující celou lidskou či přírodní existencí (nejvíce je dnes známo jeho waldorfské školství, dále pak snad biodynamika, celostní medicína atd.).
Také Kučerová dlouhodobě směřuje k přírodě a pozitivnímu počínání. Události roku 1996 vše posunuly a rozhodly: „Když mě stěhovali z ateliéru v pražské Řasnovce pod záminkou rekonstrukce, prosila jsem je, ať tiskařský stroj postupně odsunou po podlaze, ale kdepak, ti hoši ho rozmlátili na cucky. Sloužil mi čtvrt století… byla to ruská mašina, koupená za osm tisíc, nebyla dokonalá, ale fungovala spolehlivě. Nakonec to uspíšilo moje rozhodnutí odstěhovat se definitivně na venkov. Stejně Řásnovka ztratila kouzlo, začalo se to tam všechno rekonstruovat, kašírovat. Za stroj mi nedali ani halíř, ani na opravu, polovinu odtáhli do sběru. Mělo to svou výhodu, že jsem se usadila na Lhotě a už o tom nepřemýšlím. Beru život vždycky z té lepší stránky a jsem spokojena s tím, co mám,“ vysvětluje Kučerová okolnosti celé změny. Uchýlila se v Polabí na malém kusu země s chatkou po prarodičích, tam, kde zná každý strom i kout. Pořídila si koně, slepice, kterým zdobí jejich příbytky a žije sama a střídmě nablízku svým tolik milým borovicovým lesům. Grafickou tvorbu navždy uzavřela. Nyní přirozeně pracuje v duchu „chudého“ umění, tak jak ho hlásalo hnutí arte povera. Její „venkovské“ umění se zde odráží v námětech i materiálech, vzniká beze spěchu v souladu s plynoucím časem a cyklickým řádem. Používá, co okolí nabízí: pojednává své staré plechové matrice, používá větvičky, dřevo, hřebíčky a zbytky barevných bavlnek. Recykluje, lakuje a vyšívá a také se vrací se k stále blízkému Morgensternovi. S obyčejně vyrobenými, ale čímsi přesahujícími artefakty se na výstavě můžete setkat. Silná to žena.
Radan Wagner
