Peruánské vize Otto Plachta
V těchto dnech probíhá v Galerii Václava Špály v Praze mimořádná „exotická“ výstava. V jejích prostorách představuje své nejnovější obrazy malíř Otto Placht (1962), který posledních dvacet let pobývá především v amazonské džungli. Do Čech se vrací jen vzácně v souvislosti s prezentací a případným prodejem svých nových pláten.
Placht patří ke generaci, která o sobě dávala vědět v průběhu osmdesátých let především na pražských polooficiálních přehlídkách Konfrontace. Po otevření hranic hledal možnosti inspirace a zkušenosti v dálných krajích. Nakonec, okouzlen místem a jeho atmosférou, se natrvalo usadil v jihoamerickém Peru. Zamířil však mimo dominantní civilizaci – k rybářskému kmeni Šipibo, známým svými dodnes praktikovanými rituály a šamanstvím. Také zdejší výtvarné (obřadní) práce jej zaujaly: „V každé chýši měli rozprostřenou látku, na kterou ženy kreslily, zatímco muži byli na rybách. Naučily mě, jak připravovat a vařit barvy ze zdejších přírodních zdrojů – kůr stromů nebo černě inkoustových plodů,“ vzpomíná na své začátky Placht.
Od místních šamanů se zas naučil znát a náležitě vnímat okolní prales. Lektvar připravený z „liány duše“ (Ayahuasca) zde tradičně otevírá svolným adeptům bránu do neprostupného kraje. Také Placht po jejím halucinogenním užívání zažíval silné účinky: Změny smyslového vnímání, zejména vizuálního, jiné pojímání času, emocí i vynořujících se vzpomínek. Očistné (a léčebné) uvolnění negativní energie mu stále více umožňovalo nové vize. „Inspirační kód“ přinášel „ornamenty kosmického hada“ – vládce džungle, které Placht na dalších obrazech prolínal s motivy a příběhy zdejšího kmene.
Postupně, od roku 1993, se tento původně středoevropský malíř asimiloval – zplodil zde se svou domorodou manželkou děti, v městečku Pucallpa učí malování a kreslení a žije ve svém domě na břehu jezera Yarinacocha. Silné energii pralesa („který člověk nenávidí a současně ho miluje“) se však Placht poddal již natrvalo. Traduje se totiž, a malířova zkušenost to jasně dokládá, že požitím nápoje z legendární „žárlivé“ liány se již nemůžete zbavit úzké vazby s tajemnou Amazonií. Takto „lapený“ Placht své téma již nikdy neopouští. (Dokonce i při vzácných pobytech v Praze maluje ve svém tmavém podkrovním ateliéru i nadále peruánské výjevy).
Placht, napojený na „vibrace z divoké přírody“ stále maluje. Pod názvem Metaformy pralesa připravil letos výstavu z nových pláten, která sem dopravil v řadě stočených rolí. Tentokrát se jeho drobnopisné vizionářské skrumáže poněkud liší převládající barevností. Oproti předešlé hnědé škále dobývané z kůry ebenů, jeho paleta tentokrát v základu potemněla. Džungle – symbol permanentní proměny – je nyní nazírána odlišně. „Letošní ´session´ jsem začal v černé. Postupuji ze tmy ke světlu, čepelí nože se prořezávám nocí a tak nechávám pronikat sluneční svit. Pracuji těsně před svítáním. Čekám, až záře vycházejícího slunce zaplaví horizont druhého břehu jezera a usuší poslední vrstvy barev. Pokaždé jiný a jinak barevný. Je to rituál, který mě spojuje s duchem džungle. To, co se zjevuje, jsou asi hlubinné sedliny mé duše, metafory pralesa, princip proměny přírody, které jsem sám součástí,“ říká Placht.
Malíř tedy představuje v Galerii Václava Špály jakési prožitky aktuální zkušenosti. Na rozměrných obrazech (Okultní ráj, Skrytá světla – Proměny či Suchým listem) tvořených v automatickém a opakujícím se chvatu, zjevuje směs energie, snů, vizí i reality – směs, která je působivá, naléhavá, bezprostřední a více či méně zašifrovaná. Výsledkem bývá divoký rej různých motivů, symbolů, bizarních forem i citací okolní existence.
Každé osobní setkání s Ottou Plachtem je zvláštní. V jeho chování se prolíná existenční nejistota nepraktického malíře s hlubinným klidem člověka, jenž nalezl sám sebe a osudové místo. (Letos dvaapadesátiletý zralý muž omamné látky již nevyhledává a věnuje se spíše meditaci). V jeho díle se snad spojuje středoevropská melancholie s jihoamerickou obrazivostí – koncepcí neustálého návratu k prvotní čistotě výrazu a smířlivě plynoucím časem. Bližší charakteristika je zbytečná: je to zkrátka Plachtův svět. (Gauguin by mu jistě rozuměl beze zbytku). Energie obrazů na výstavě však působí i v našem tuze civilizovaném prostředí. U příležitosti výstavy vyšla krásná a obsáhlá monografie – Otto Placht: El Libro Mágico, vydaná nakladatelstvím Torst.
Radan Wagner
