Orbis pictus Františka Kupky v Plzni
Mnozí mají jistě v paměti mimořádnou výstavu Františka Kupky (1871 – 1957), kterou před dvěma lety uspořádala Národní galerie v Praze v Salmovském paláci. Na Hradčanech bylo tehdy pod názvem Cesta k Amorfě představeno dílo tohoto českého malíře a světově proslulého umělce s důrazem na abstraktní tvorbu. Nyní se v Západočeské galerii v Plzni mohou návštěvníci seznámit s jinou etapou Kupkovy práce, která tomuto „zjevení“ předcházela.
Pražská expozice nebyla v roce 2012 uspořádána náhodou. Připomínala totiž stoleté výročí veřejného představení Kupkových nefigurativních obrazů na Pařížském podzimním salonu – tedy revoluční zahájení abstraktního pojetí světových dějin umění. Malířovy obrazy tehdy způsobily senzaci i pozdvižení a jevily se „jako blesk z čistého nebe“. Kupka byl však na skandální přijetí své tvorby zvyklý již od počátku 20. století.
Plzeňská výstava, sestavená ze vzácných zápůjček z Francie (Museé´d Orsay) i České republiky (Národní galerie a další státní instituce i soukromí sběratelé) mapuje unikátně Kupkovo počáteční období. Již v této sledované periodě je zřejmý jeho nebývalý talent, ale i nekompromisní pohled na stav světa. Jeho malířská díla, kresby, grafiky a časopisecké či knižní ilustrace se nesly tehdy v duchu figuralistu a oblíbeného „alternativního“symbolismu. Ke krotké a konvenční manýře měly tyto různorodé práce daleko.
Kupka odešel z Prahy přes Vídeň do Paříže, kde se usadil v roce 1895 či 1896. Mladý umělec – filozof napájený orientální moudrostí a okultismem se cíleně vyhýbal panujícímu akademismu. Rezignoval na dosažené vídeňské úspěchy a zamířil přímo do centra dění. Živil se kreslením módních návrhů, avšak záhy začal pronikat do sítě nekonformních ilustrovaných časopisů. Volným obrazům se zatím věnoval pramálo: oficiálními výstavami byl natolik zklamán, že raději přestal zcela malovat. Usadil se na Montmartru – v jakési oáze nových myšlenek a experimentů a stal se z něj obávaný satirický glosátor měšťácké morálky. Především prostřednictvím kreseb či grafik nastavoval pověstné zrcadlo „nešvarům sužujícím tehdejší společnost.“ V jakési symbolistní karikatuře se dotýkal citlivých témat. Ve vrcholných cyklech z tohoto vzdorovitého období, jak výstava v Plzni názorně dokládá, spojil své mistrovství s rebelantstvím. To také ukazují jeho vrcholné cykly Peníze (1902), Mír (1904) či Náboženství (1904) vytvořené pro tematická čísla pařížského satirického časopisu L´Assiette Beurre. (Také kolekce přípravných kreseb k této činnosti jsou zajímavé. Ty zakoupil francouzský stát z Waldesovy sbírky v roce 2001 a Plzeň je tak může po dlouhých letech zpřístupnit také naší veřejnosti).
Kupka, i když žijící v Paříži, se nadále účastnil i domácích kulturních aktivit. Jeho „angažované“ umění však zpravidla i zde budilo pohoršení. Skutečný skandál vyvolala jeho putovní výstava – v moravském Prostějově se rozproudila roku 1905 „debata“ zvláště díky jeho cyklu Náboženství. Potrefené duchovenstvo udělalo z této pověstné aféry dokonce zásadní politickou polemiku s progresivními měšťanskými kruhy. Také český tisk se Kupkovým projevům spíše vysmíval: „S výšin Montmartru hází své bomby do vší zkažené hypokritní kultury.“ (Karikované okolní panoptikum či nahé sličné nebo spíše tučné ženy mezi šklebícími se opicemi byly tehdy ještě tuze nepřípustné a účinně provokativní).
Západočeská galerie v Plzni odráží svou pečlivě připravenou výstavou (autoři: Markéta Theinhardtová, Pierre Brullé) s mezinárodními parametry obnovenou pozornost tohoto Kupkova sociálně kritického období. (První obsáhlá přehlídka věnovaná Kupkově figurální tvorbě byla uspořádána před dvanácti lety v pařížském Musée d´Orsay). Tato opět ceněná etapa je i zde završena a prezentována ukázkami monumentálního ilustrátorského díla Člověk a země z let 1905 – 08, jinak mnohosvazkovou prací anarchisty – humanisty Élise Recnise. V této době se však Kupka pomalu, ale jistě blíží k zásadní křižovatce na své cestě. V roce 1906 se odstěhoval z Montmartru do domku v Puteaux a zúčastňuje se nezávislé prestižní přehlídky s novým směřováním. („Vystavuji na Podzimním salonu a vcelku můj život se vyčišťuje tak, že čím dál více můžu pracovat pro sebe,“ píše příteli a spisovateli Svatopluku Macharovi do Prahy). Kupka se dostává, bezmála ve čtyřiceti letech, do těsnějšího kontaktu s novu generací moderních umělců. Svůj pohled napřimuje od posměšných karikatur a nemilosrdné satiry k volně rostlým kompozicím – tedy od kritiky pozemské existence k prožívání kosmologických vizí. Abstraktní obrazy jsou už za dveřmi. Ale to už je jiný a celkem známější příběh.
Radan Wagner
