Časové konzervy v Rudolfinu
Galerie Rudolfinum připravila další výstavu, mapující současné světové tendence. Po názvem Only The Good Ones (Jenom dobrý) představuje rozsáhlý soubor snímků převážně amerických autorů. Společným jmenovatelem je fotografická „momentka“.
V dnešním světě se stále více stírají hranice mezi „velkým“ uměním a „lidovou“ tvořivostí. Tato skutečnost odráží postupující relativizaci hodnot, ale i nebývalý rozmach sociálních sítí a všeobecnou dostupnost technických vymožeností. Dnes si tak můžeme natočit celovečerní film chytrým telefonem, doma zkomponovat a nahrát cédéčko či různě animovat vlastní příběhy. Kvalitní vybavení si může pořídit každý. A vývoj jde dál. Fotografie zaplavily facebook, domácí videa jsou oblíbená i v televizním vysílání, obrazové informace na internetu se chrlí doslova nepřetržitě.
Tak jako se streetart dostává v posledních letech hlavními dveřmi do renomovaných muzeí a galerií, tak fotografie „pochybné“ úrovně hýbou současnou newyorskou scénou. (Vzpomeňme, jak český amatérský fotograf a samotářský podivín Miroslav Tichý se proti své vůli prosadil na mezinárodních aukcích). Zapomeňte na zdlouhavou přípravu, hledanou expozici, aranžovaný model a vytříbenou estetiku. Spontánní, svobodná a tak trochu „nepovedená“ fotka se stala módním fenoménem a sociálním úkazem. Galerie, reklama, ale i módní časopisy je vyhledávají a používají.
Michal Nanoru, kurátor této pražské výstavy, měl původně v úmyslu prezentovat momentky (jak říká: snapshot) jen současných autorů. Pět let pobýval v New Yorku, měl patřičné kontakty a jasnou představu o výběru umělců. V průběhu přípravy výstavy se však začalo jevit stále zajímavější ukázat také kořeny této, dnes vzedmuté, vlny. A tak v Rudolfinu nakonec můžeme vidět tvorbu Williama Egglestona, jednoho z největších fotografů 20. století, jehož snímky z roku 1911 jsou zde zastoupené. K výběru přímo ze současných ateliérů tím přibyly také četné zápůjčky z prestižních amerických galerií. Tak se oblouk vystavujících klene od počátku minulého století až do současnosti reprezentované takovými osobnostmi jako jsou Mike Brodie, Ryan Mc Ginley či Alec Soth. Výstava tedy nabízí více než dvě stě děl ze sledovaného vývoje, který započal zhruba před sto lety.
„Momentka je rock ´n´roll fotografie“, zdůrazňuje situaci trefně Michal Nanoru. Díky masovosti a dostupnosti technologií jsou záznamy blíže všednímu a nepřikrášlenému životu. Pohotovost a přirozenost jsou výchozí podmínkou. Co snímky tedy přinášejí? Portréty s červenýma očima, uřezané hlavy přátel, roztřesené kompozice, neuvážená gesta, sex, večírky, adolescentní úrazy, rodinné oslavy, školní výlety, noční koupání, pokojové rostliny, jizvy, nahotu, menstruaci, slumy, feťáky… také ale luxusní bulváry, naleštěné bouráky či slunnou Floridu. Jedná se tedy, samozřejmě, o jakési deníkové záznamy – časové konzervy bez ohledu na umělecké či žurnalistické konvence. Převažující provokativní intimita či nudná banalita jsou zachyceny neuměle, chvatně či dokonce omylem. Přesto, nebo právě proto, fotografie přinášejí osvěžení, přímost a zábavu. Přirozené latentní sklony k voyeurismu, tedy prostě k nepřekonatelné zvědavosti, se v Rudolfinu zcela jistě pořádně nasytí. Atraktivita snímků je ovšem povýšena autorstvím slavných jmen. Výstava pochopitelně nemohla zahrnout všechny, kteří se momentce věnují. A tak již nyní výběr vzbuzuje polemiky o konečném výběru. To je však běžné riziko každé takto do široka rozevřené přehlídky. Ostatně: taková pozornost výstavě a její návštěvnosti jenom prospěje.
Výstava předkládá „amatérismus“ v atraktivní podobě. Nejde však o anonymní práce. Většinou jsou zde zastoupeni významní Američané, ale i Japonci nebo Skandinávci. Z východní Evropy nikdo kromě Rusa Slavy Mogutina, který do New Yorku uprchl. (U nás se momentce věnují Dušan Tománek, Václav Jirásek či Adam Holý. Dávno již tvoří banální „obyčejné“ fotografie slavné duo Jasanský – Polák. Ale to je věc diskuse a otázka posouzení). Slavná jména dávají fotografiím další (vyšší) rozměr. Pro české publikum je nejznámější jistě pop artový Andy Warhol či Nan Goldin, která se v Rudolfinu představila úspěšnou samostatnou výstavou v roce 1999 pod názvem Budu tvým zrcadlem. Také početnost zastoupených je zárukou pestré a proměnlivé expozice, stejně jako bohatá škála námětů. Na výstavě jsme tedy svědky krásných, odpudivých i nejednoznačných (nečitelných) situací. Nabízí se otázka, zda-li ony momentky jsou vskutku prostými momentkami nebo spíše přitakáním dnes tak oblíbené estetice. Těžko soudit. Výstava v Rudolfinu každopádně stojí za návštěvu. Sami pak můžete vzít své mobily, foťáky či tablety a vyrazit dokumentovat svět kolem sebe.
Radan Wagner
