Lidové divadlo Olbrama Zoubka
V Jízdárně Pražského hradu probíhá v těchto dnech retrospektiva letos osmdesáti sedmiletého Olbrama Zoubka. Tento významný a snad nejpopulárnější výtvarný umělec současnosti se dočkal zasloužené přehlídky celoživotního díla.
Rozlehlé prostory skýtají dostatek místa pro početně zastoupenou expozici – zde je celkem na tři sta soch, komorních plastik a reliéfů. Zastoupena tak mohou být díla rodící se od poloviny padesátých let až po současnost. Sochy v jízdárně stojí čelem k příchozím v jakémsi průvodu času od těch nejnovějších (Zaslíbená) až po nejstarší (Harmonikář). Vzniká tak zástup komunikující s natěšeným divákem, který také může mezi artefakty volně procházet. Koncepce, kterou si sochař sám určil, tak budí úžas svou početností, kterou musíme přijmout jako daná pravidla hry a zapomenout na sofistikovanou a vzdušnější přehlídku.
Zoubkovo dílo, zvláště to „polistopadové“ je kontroverzní a budí smíšené emoce, ostatně tak jako například jeho Pomník obětem komunismu na pražském Újezdě. Na jedné straně je až nekriticky adorováno, na stranu druhou – jak móda velí – je zatracováno pro přílišnou líbivost. Říká se, že je „přezoubkováno“. Leckterý bankovní dům, spořitelna či veřejná prostranství se pyšní těmito plastikami, pokud možno líbeznými a zlatovlasými v typických protáhlých proporcích. Také soukromí, většinou mimo pražští galeristé se perou o sochařovu přízeň. Jeho dílo totiž přináší výnosný a jistý zisk. Zvláště drobné bronzové plastiky a papírové slepotisky nabízejí zajímavou a ne zcela běžnou kombinaci známého jména a dostupné ceny. Zoubek je zkrátka dobrý artikl, ke kterému si našla cestu široká veřejnost milovníků umění i snobů. Je to ovšem Zoubkova chyba?
Zoubek, příslušník generace Karla Nepraše, Zdeňka Palcra či Stanislava Kolíbala, tvoří či spíše pracuje ve velkém. Ve své dílně v Salmovské ulici (expozice na Hradě připomíná jeho známý „les soch“ na dvoře před ateliérem) zaměstnává pomocníky, kteří v řadě případů realizují mistrovy myšlenky. (To není nic tak neobvyklého, vzpomeňme například na slavného Američana Jeffa Koonse. Z historie bychom zas mohli připomenout manufakturu barokního Petra Paula Rubense, který „své“ obrazy osobně dokončoval jen několika závěrečnými tahy).
Zoubek, nejen pro své stáří, tedy pracuje na dílenském základě a plastiky vytváří v četných variacích. Jeho doménou jsou figurální kompozice, zpravidla akty v příznačném prohnutí či předklonění a s naznačenými gesty. Tematicky vychází z osobní, křesťanské či antické ikonologie – z obsahu vztahujícímu se ke konkrétním postavám (Eva, Adam, Ifigenie). Těla se zdají být lehká a odhmotněná. Zoubek k tomu dodává: „Dělám sochy letící, vznášející se a beztížné, se kterými rozehrávám trochu divadlo: každá v sobě nese určitou náladu, gesto nebo i neslyšitelný výkřik, jakoby se spolu chtěly potkat a domluvit.“ Z historického hlediska bez přerušení vychází z tzv. nové figurace, která se zrodila na počátku šedesátých let minulého století jako reakce na svět zahlcený mnohdy neosobním abstraktním uměním. Inspirací mu byl jistě také často zmiňovaný švýcarský umělec Alberto Giaccometti se svými až surreálně štíhlými postavami. Jejich existenciální podtext však Zoubek osobitě nahradil spíše starověkým klasicismem a hledanou harmonií.
Jednotlivé Zoubkovy sochy budí řemeslem i výrazem respekt, při větším seskupení mohou však budit rozpaky svou podobností (stejně tak jako u Giaccomettiho). Zoubek je velký znalec antické mytologie, kterou s oblibou cituje ve svých podobenstvích. V tomto ohledu je nadčasový (výjimkou je zastoupená pozlacená socha Jana Palacha z roku 1969) a bez přímých dobových námětů. Své (nad)produkce si je vědom a s ironií sobě vlastní se tomu usmívá. Jeho díla jsou srozumitelná, žádaná a esteticky „nezávadná“. Pracuje, vydělává, vystavuje a za svou tvorbou si stojí. Vymyká se náhledu na „to“ správné trpitelské či výlučné umění. Stačí se prostě dívat a vnímat bez předpojatosti. Třeba jen na sexualitu a živočišnost. A tak se ani v recenzích na jeho retrospektivu moc nedovíme. A když, tak čteme spíše popis výstavy či výtky směrem k přehuštěné instalaci či zjevné nepůvodnosti.
Zoubkova tvorba byla, stejně jako její autor, vždy garantem étosu, humanity a krásy. Svým nekompromisním občanským přístupem a zacílením ale také inspiroval řadu mladších kolegů (například Jiřího Sozanského). Držel vždy prapor skomírajícího figuralistu a vlastního názoru. Zoubek svou práci recykluje a množí někdy až přespříliš. Ale která hvězda pop artu tak nečinila?
Radan Wagner
