Mikuláš Medek a Emila Medková: Souvislosti
Malíř Mikuláš Medek a fotografka Emila Medková – manželé, ale i výrazné osobnosti našeho výtvarného umění druhé poloviny 20. století se v těchto dnech představují v Litoměřicích na společné výstavě pod názvem Souvislosti.
Ve světovém, ale i českém umění se občas vyskytnou pozoruhodné manželské respektive partnerské dvojice, jejichž tvůrčí cesty šly či dosud jdou vedle sebe celkem samostatně (Jiří John – Adriena Šimotová, Olbram Zoubek – Eva Kmentová, Tomáš Císařovský – Erika Bornová) a nebo se více či méně vzájemně ovlivňovaly (Jiří Kolář – Běla Kolářová, Vladimír Janoušek – Věra Janoušková, Michal Cihlář – Veronika Richterová). Zvláštní místo mezi těmito „úkazy“ zaujímá bohužel již uzavřený společný život manželů Mikuláše (1926 – 1974) a Emily (1928 – 1985) Medkových. Byli si oporou, také však inspirací, pomáhali si a tolerovali se v době vskutku nelehké.
V časech jejich začátků a formování – v 50. letech minulého století – se celá nastupující generace nemohla příliš prezentovat na společných oficiálních přehlídkách i samostatných výstavách. O to více se udržovaly vazby a těsné kontakty seriózní (profesní) i neformální (improvizované). Zde jejich aktéři nalézali svobodný a mnohdy značně nekonvenční způsob existování. Tato životodárná spontánní struktura nabízela neomezené možnosti projevu a na druhou stranu také pozorné a upřímné reakce. Literáti, dramatici či výtvarníci zpravidla nekompromisních (i když ne nutně totožných) postojů (Josef Topol, Egon Bondy, Libor Fára, Jan Koblasa, Zbyněk Sekal a další) pořádali neoficiální akce či výstavy (vzpomeňme napřiklad na legendární Konfrontace z počátku 60. let – přehlídky odehrávající se v soukromých ateliérech). Manželé Medkovi se brzo stali pravidelnými návštěvníky, ale i hostiteli takových setkání (v pražském bytě na Janáčkově nábřeží bývalo prý stále plno a zakouřeno nepřetržitě i několik dní). I přes nevázanou atmosféru mladých intelektuálů byli si Medkovi vždy nejblíže – Emila byla Mikuláši nejen múzou a modelem (na výstavě je toho důkazem krásný obraz Imperialistická snídaně – Emila a mouchy z roku 1952), ale v dobách nejtěžších i živitelkou a ošetřovatelkou. Medek byl podle pamětníků na své ženě (tak jako před tím na své matce) doslova životně závislý.
Ve dvou sálech Severočeské galerie umění v Litoměřicích jsou vystaveny vedle sebe – ale v časové posloupnosti – obrazy a fotografie obou aktérů. Visí zde práce ze všech důležitých období, doplněné pozoruhodným filmovým dokumentem. Přehlídka děl z 50. – 70. let nabízí v komorním prostředí nejen některá významná díla (např. rozměrnou malbu Polibek z roku 1955 či snímek Vodopád vlasů z roku 1949), ale také celkem decentně laděnou expozici bez přemíry artefaktů (retrospektivní výstava Medkových obrazů před pár lety v Rudolfinu byla doslova přecpaná). Souznění a souvislostí na nás dýchjí na současné výstavě doslova na každém kroku. Divák má možnost vnímat a porovnávat jednotlivé projevy, společné motivy (obraz i fotografie Staženého králíka z počátku 50. let jsou příznačným symbolem zjitřené a zraňující doby), může tušit společná východiska a základní hodnoty.
Oba umělci začínali jako pražští surrealisté pod vlivem Toyen, René Magrita či Salvatora Dalí, se sklonem k fantaskním kompozicím a nevšední, tehdy tolik módní, imaginaci mnohdy s morbidním akcentem. (Emila Medková: „Není-li na fotografii tajemství, nemá-li realita druhý plán, nastává prázdno. Nejde o popis předmětu, nejde mi o popis hlavy právě vepsané do jiného předmětu, jde o to, co evokuje.“) Medkovi shodně – tak jako mnozí podobně smýšlející avantgardní kolegové – vzývali poezii jako „velkého destruktora nehybností a stagnací“, jako „vidění vědomí“, ale také jako „sebevraždu“ a prostředek jak „konstatovat a dále rozvíjet formy a kreace úděsnosti, lhostejnosti, zběsilosti, lásky a smrti v konkrétním světě.“ Básnivý přednes a vytváření vlastního světa – nespoutané fantazie i bolestných nástrah – lze na dílech obou autorů vidět snad permanentně. Na výstavě jsou k vidění typické projevy Emily Medkové – černobílé fotografické výseky jakýchsi oživlých a jiným významem
naplněných městských detailů, zákoutí, průzorů či fasád; snímky posouvající všední kulisy do nečekaných rovin. Jsou svědectvím, pamětí, ale i nekončící relativizující hrou a povznášející nadsázkou.
Medek se po počátečním surrealistickém období od tohoto směru vědomě odklonil, což ostatně dokládá i jeho prohlášení („…nejsem schopen věřit… že by byl /surrealismus/ s to definovat základní subjektivní a objektivní situaci, v které se člověk a realita v nynějším matoucím světě nachází.“) Po pozvolné myšlenkové i stylové proměně na konci 50. let se dostává od přízračných (přesto autobiografických) figurálních vizí k složitě vrstveným artefaktům spíše abstraktního ražení. Vyřazením (či spíše hlubším zakódováním) lidské postavy se Medek dostává do těsnějších souvislostí s poetikou a ikonografií fotografií své manželky. Zjevnější je v této době smysl pro oproštěný znak, symbol, „signál“, pro pevnější, někdy až geometrický výrazový jazyk. Medek se obrací stále více do sebe, vnější impulzy navíc důsledněji šifruje („Nemaluji, dávím ze sebe definice, tj. snažím se definovat pomocí výtvarných prostředků tj. subjektivní a objektivní situace, které považuji za hodné zájmu.“) Medek tedy nachází svůj pozdní styl, je posedlý prací (jako obranou proti vnějším nepřízním, jako z cesty k zbavování „démonů“), stavy úzkosti ředí v pravidelných dávkách oblíbenou griotkou (když už nemůže mít vysněnou „bednu heroinu“), což nijak neprospívá jeho těžké cukrovce. Emila mu stojí na blízku v momentech euforie i bolesti, „agresivity“ (jak vzpomíná Bondy) i přecitlivění. S postupujícími duševními výkyvy a zhoršujícím se onemocněním zanechává manželka i civilního zaměstnání (fotografka v Ústavu pro výzkum práce) a trpělivě se stará o složitého pacienta. („To mám sníst? Vidíte, to je můj nepřítel, šedesát gramů chleba. Já si připadám jako blbec. Ale to od malička. Je to svým způsobem jako rytířská čest. Protože já si myslím, že ten, kdo si nepřipadá jako blbec, ten skutečně blbec je… Jen aby nám nebylo špatně, víc, než se sluší. Každému člověku je v podstatě špatně, ale jde o to, aby mu nebylo moc.“)
Výstava v Litoměřicích ukazuje vděčným způsobem díla dvou souputníků, partnerů, manželů. Předkládá souvislosti tvorby dvou významných umělců, jejichž společná cesta byla nelehká, ale jistě vzrušující a smysluplná.
Radan Wagner, 2007, psáno pro A2
Mikuláš a Emila Medkovi / Souvislosti
Severočeská galerie v Litoměřicích, do 23. září 2007
Kurátoři: Eva Neumannová, Antonín Hartman
