Čím nás překvapí nové pomníky?
(ohlédnutí u příležitosti vypsaných soutěží na pomníky Žofie Chotkové a Marie Terezie v Praze)
Umění ve veřejném prostoru budilo vždy mimořádnou pozornost i vzrušené diskuze. Mimo zdi galérií se tvorba ocitá před zraky kolemjdoucích. Každý si osobuje právo na vlastní a okamžitý soud. Názory se různí. Také odborné kruhy zaujímají – mnohdy protilehlá – stanoviska. Dočasné umělecké prezentace bývají odstraněny, avšak pomníky trvale zůstávají. Stejně jako architektura i sochařské objekty pak nastálo mění tvář města. Jak ale předejít případnému nevkusu? Řešení, zdá se, není jednoduché. Jak dopadnou výsledky plánovaných pomníků Žofie Chotkové a Marie Terezie v Praze? Dosavadní „pomníkové“ zkušenosti jsou rozporuplné.
Po roce 1989 se počala rodit demokracie a kulturní politika stavěla na nových základech. Dosud však stále narážíme na nedostatečnou koncepci především v urbanismu a výtvarném umění v součinnosti s architekturou. Navíc zanikl „čtyř procentní zákon“, který ukládal věnovat 1 – 4 procenta z celkového rozpočtu stavby na výtvarné řešení interiéru i jeho okolí. Také „pouliční“ umění samo je v očích veřejnosti mnohdy dosud bráno jako ideologický nástroj. Tento předsudek z dob minulých kdesi přetrvává. Ani finanční možnosti nejsou dostačující a podpora ze strany vlády a magistrátů je mizivá. Výsledkem těchto faktorů je chaos a kolísající úroveň umění ve veřejném prostoru.
I v současné době plné šetření a omezování se i v tomto oboru přesto tu a tam cosi děje. Praha 6 vypsala na konci prosince loňského roku hned dvě anonymní soutěže. Výtvarné realizace se týkají návrhu plastiky na motivy Žofie Chotkové s vodním prvkem. Měla by tak být připomínkou dámy a šlechtičny, která podlehla v roce 1914 se svým chotěm Františkem Ferdinandem d´Este atentátu v Sarajevu. (Termín odevzdání návrhů je 18. 2. 2014). Druhá soutěž se týká návrhu na pomník císařovny Marie Terezie, který by měl stát při ulici Milady Horákové v parku Prašný most. (Termín odevzdání je 11. 3. 2014). Podmínky soutěže jsou uveřejněny na webových stránkách městské části Prahy 6.
Jsou pomníky zastaralou záležitostí nebo se jedná o bohulibou kulturní činnost ctící tradici a významné osobnosti či události? A jsou problémy a nebezpečí s tím spojené výsadou dnešní doby? Není tomu tak. Již v roce 1929 napsal proslulý a obávaný kritik F. X. Šalda prozíravý, avšak poněkud zahořklý text pod názvem Mor pomníkový. V něm se, mimo jiné, dočteme: „Krásné bylo Staroměstské náměstí počátkem let devadesátých minulého století. Severní fronta domů vybíhala více k jihu, okolí sv. Mikuláše bylo hustě zastavěné a tak tvořilo náměstí opravdu uzavřený prostor, mistrně v něm byl umístěn barokní sloup Panny Marie, který ten prostor opravdu rozezvučoval. Do tohoto uzavřeného prostoru vjel na konci devadesátých let krumpáč asanační, probořil severní frontu, rozmlátil všechno kolem sv. Mikuláše, nadělal děr do prostoru náměstí. A když tam postavil Šaloun svůj rozmáchlý, na prázdno vyšumělý, beztvarý pomník Husův, bylo dopuštění boží dokonáno.“ (Ostatně, stále trvá diskuse o tom, zda Mariánský sloup, provedený v kopii, by se měl na původní místo vrátit).
Vkus se proměňuje, dnes nás nenapadá, že Hus na Staroměstském náměstí by se nepovedl. Je třeba však být stále na pozoru. Z novodobých pomníků můžeme uvést dva extrémy. Vydařený a obdivovaný je Franz Kafka od Jaroslava Róny před Španělskou synagogou na rohu Dušní a Vězeňské ulice či Památník obětem na „Kulaťáku“ (Vítězném náměstí) od Jiřího Plieštika. Zvládnutým a svérázným příkladem je i pomník sebevrahům pod Nuselským mostem či pomník usmrceným cyklistům na křižovatce třídy Dukelských hrdinů a Nábřeží kapitána Jaroše od Krištofa Kintery. Znatelně hůře dopadl nabubřelý Památník II. odboji od Vladimíra Preclíka na krásném Klárově nebo kýčovité kroutící se děvy od Anny Chromy na Senovážném náměstí. O pomníku ukrajinského básníka Tarase Ševčenka na Náměstí Kinských, vzniklého pod patronací vlivných radních, je snad zbytečné mnoho mluvit. Špatně modelovaná postava v duchu „socrealismu“ nemá kvalitu ani logiku. Poeta dokonce Prahu nikdy nenavštívil. Pak je tu nejednoznačně přijímaný, ale přeci jen čímsi působivý Pomník obětem komunismu Olbrama Zoubka na nedalekém petřínském svahu nebo hravá a známá šplhající „Miminka“ Davida Černého na Žižkovském vysílači.
Také za hranicemi Prahy číhají různá překvapení, nástrahy a nejasnosti. Například sporný pomník krále Přemysla Otakara II. v Českých Budějovicích. Zdejší primátor navrhl občanům, aby se k soše vyjádřili a hlasovali na sociální síti Facebook. Je to však ošidné rozhodnutí. Socha by měla být darem (tedy neprojde soutěží) zdejšího umělce Františka Postla. Je však příliš akademická, popisná, lépe řečeno – konzervativní, což obecný vkus vždy s povděkem kvitoval. Kdo by tedy měl mít poslední slovo a nést konečnou odpovědnost? Široká veřejnost nebo odborná porota? Laik nebo specialista? Vždyť v jiných oborech to bývá zpravidla ta druhá možná varianta.
Ani v jiných případech se však, zdá se, nelze vyhnout nezdarům, pokleslé úrovni, nedorozumění či osobním střetům a zájmům. Například Pocta horníkům, která stojí od loňských Vánoc uprostřed kruhového objezdu před Novou radnicí v Ostravě je toho důkazem. Jedná se o spontánně nainstalované dílo čtyř nadšených kovářů, které šokovalo svou podobou nejen odborníky. Důlní vozík s koňskou hlavou je pořádný nesmysl a škodlivý „umělecký smog.“ Také uvažovaný, více než šestimetrový jezdecký pomník Jošta Moravského (Lucembuského) v Brně vzbuzuje emoce. Dokonce i historický význam osobnosti markraběte je relativizován. Rónův vítězný návrh (prošlý však řádně výběrovou soutěží, kde porazil dalšího generačního souputníka Michala Gabriela) je ale kultivovaný, kvalitní i originální. Avšak umístění i velikost (předimenzovanost) jsou stále po právu diskutovány. Pokud se nic nezmění, socha by měla v Brně stát na rekonstruovaném Moravském náměstí od října roku 2015. Cena realizovaného díla je odhadována na 10 milionů korun.
Zamýšlené pomníky Žofie Chotkové a Marie Terezie v Praze prověří obecný vkus, soudnost zadavatelů i stav současného sochařství. Kdo a jak rozhodne o nových dominantách, není dosud známo. Zaručí anonymní jednokolová soutěž kvalitní výsledek? Na to si budeme muset počkat. Snad se místo toho nenadějeme sochy legendárního popového kormidelníka Michaela Jacksona na Letné. Vážně se prý o tom uvažovalo.
Radan Wagner
