EUGÉN DELACROIX, 1798 – 1863, (kontinuita osobností)

Eugéne Delacroix (1798 – 1863): Deník

Všechno mě přesvědčuje o nutnosti uzavřít se více do samoty. Nejkrásnější a nejcennější chvíle mého života uplývají v rozptýleních, která mi nakonec přinášejí jen nudu. Paměť umdlévá a hasne, protože nemá nic důležitého, na čem by se cvičila. Tisíce cenných myšlenek zakrňují, protože se nerozvíjejí.

Člověk musí prolomit silnou kůru, než se dostane k práci s chutí. Ale při troše houževnatosti její tvrdost se náhle rozplyne. Hýří květy a plody. Ani nestačíte je trhat.

Kromě štěstí z pochvaly je to touha proniknout ke všem duším, které mohou rozumět vaší, a stává se, že všechny duše se najdou ve vaší malbě. Čím je souhlas přátel? Je docela přirozené, že vám rozumějí, nebo spíš, co vám na tom záleží? Ale žít v duších jiných, to opájí.

Posedlost všechno vysvětlovat vede nás k podivným omylům. Říkáme, že naši sousedé mají špatný vkus, a soudcem nám přitom je náš vlastní vkus; neboť jsme si vědomi také toho, že všichni ostatní sousedé nás odsuzují.

I talentovaný člověk může snadno zabloudit i při uplatňování své síly; často se pustí na klamné cesty; pak dlouho trvá, než se dostane zpátky na místo, z něhož vyšel, a mnohdy se tam vrátí již změněný.

Čím to, že v poloopilém stavu někteří lidé, a já patřím mezi ně,  mají velmi často mnohem přesnější postřeh než ve stavu střízlivém? U obrazu nesprávnosti a neobratnosti bijí hned do očí; posuzuji svou malbu, jako bych to nebyl já, ale kdosi jiný…

Jak stárneme, nemůžeme ovšem nepozorovat, že téměř na všem je masky, ale nerozhořčujeme se již tolik nad touto lživostí a zvykáme si spokojit se s tím, co vidíme.

Vstávám každý den ráno s hroznou nechutí ke všemu.

Jaký to neblahý osud, že člověk nikdy nemůže zároveň využívat všech lidských vlastností své přirozenosti, všech možností, kterých je schopen jen v jednotlivých obdobích života?

Nikdy nepoznáme umělce natolik, abychom o něm mohli mluvit s naprostou a konečnou platností.

Průměrní lidé mají na všechno odpověď a nic je nepřekvapí. Vždycky se tváří, jako by věděli lépe než vy, co jim budete povídat; a když oni začnou mluvit, opakují vám velmi důvěrně jako svůj nejsoukromější názor to, co jindy slyšeli od vás.

Necítím žádnou náklonnost k přítomnosti; myšlenky, které vzrušují mé současníky, nechávají mne zcela lhostejným; všechny moje vzpomínky a záliby vedou mě k minulosti a mé studie se obírají veledíly uplynulých století. Ještě štěstí, že s takovými sklony jsem nikdy nepomýšlel na manželství: určitě bych se byl zdál mladé půvabné ženě mnohem větší mrzout a misantrop, než připadám těm, kteří se se mnou setkají jen letmo.

Jak se cítím slabý, zranitelný a ze všech stran zasažitelný momenty překvapení, když se octnu tváří v tvář lidem, kteří nemluví nahodile a jejichž rozhodnost je vždy hotova dotvrdit slova činem!… Ale jsou vůbec takoví lidé a nepovažovali i mne často za rezolutního člověka? Všechno je maska. Musím doznat, že se jich bojím; a je něco trapnějšího než mít strach? I člověk nanejvýš pevné povahy je bojácný, jakmile jsou jeho myšlenky nejisté; a chladnokrevnost, nejdůležitější obrana, se zakládá jen na tom, že duše, která vše předvídá, se nedá ničím překvapit. Vím, že jde o obrovské rozhodnutí, ale člověk urazí kus cesty už tím, že je má stále na paměti.

Před stojanem zapomínám na nepříjemnosti s starosti, které jsou údělem každého. Nejdůležitější na světě je bojovat proti nudě a smutku. Myslím, že ten, kdo, hledaje dostupná rozptýlení, najde je v takové věci, jako je malba, musí v ní nalézt radosti, jaké nepřinášejí obyčejné zábavy. Pracujte tedy co nejvíce: to je nejlepší filozofie a nejlepší způsob, jak si uspořádat život.

Plodem mých dnů je stále totéž: bezmezná touha po něčem naprosto nedosažitelném; prázdnota, kterou nelze zaplnit, obrovská chuť tvořit všemi možnými způsoby, bojovat co nejvíce proti času, jenž nás pohání, a proti rozptylování omamujícímu naši duši, a skoro vždy také jakýsi filozofický klid, připravující na utrpení a povznášející nad malichernosti. Chtěl bych ztotožnit svou duši s duší někoho jiného.

(Deník si Eugén Delacroix psal – s delšími i kratšími přestávkami – od roku 1822 do konce života. Mezi jeho písemnými projevy dosáhl po zveřejnění mimořádné popularity, daleko větší než korespondence i než články o umění, které tento romantický malíř pravidelně publikoval).

Vybral a sestavil   Radan Wagner

 

 

 

Eugene_delacroix

Success, your comment is awaiting moderation.