Josef Váchal: vymítač ďábla i vyznavač krvavého humoru
Dům U Kamenného zvonu na pražském Staroměstském náměstí je jak stvořen pro dílo Josefa Váchala. Gotické interiéry – potemnělé menší sály, zákoutí a těsné starodávné chodby již tak navozují tajemnou atmosféru. Ve dvou podlažích je zde nyní rozprostřena jedinečná a vrstevnatá celoživotní tvorba zasahující do řady oborů. Josef Váchal (1884 – 1969), chodský rodák, byl malíř, grafik, kreslíř, ilustrátor, řezbář, typograf, spisovatel, básník a svérázný myslitel.
K návštěvě této výjimečné výstavy by si měl (zvláště nepřipravený) divák vyhradit delší čas. Pro plné pochopení a uchopení všech zveřejněných artefaktů je důležité vnímat nejen jejich výtvarnou podobu, ale i obsah v širších souvislostech. Podobně jako Bohuslav Reynek, připomínaný ve Valdštejnské jízdárně, byl i Váchal dobovým solitérem s úzkou vazbou k duchovní tradici. Oba jsou tak nyní „znovuobjevováni“ (což je poněkud zavádějící a spíše marketingové) pro širší veřejnost. Oba žili a pracovali stranou kulturních center v (ne)dobrovolném exilu a zájem o jejich práci se lišil s dobovými náladami či možnostmi (není tomu tak dávno, kdy jejich grafické listy bylo možné pořídit v antikvariátech za pár korun). Jejich vnitřní – duchovní svět se však vzájemně lišil. Oba posilovala k důstojnému přežívání víra a přesahy k vyšším rovinám existence. Smířlivější a konzistentní Reynek inklinoval k tradičním křesťanským hodnotám – Váchal byl jako člověk i umělec poněkud složitější a proměnlivější. Stejně však působili, jakoby ani nepatřili do překotného modernismu či netolerantního socialismu 20. století.
Váchal se zpočátku učil knihařem a umění studoval jen krátce na soukromých krajinářských školách. K vlastní tvorbě se tedy dostal až relativně později. Tento příslušník „druhé secesní generace“ v sobě spojoval příznačnou dobovou atmosféru temné, někdy až obskurní, symboliky s osobní zjitřenou psychikou. Jeho výtvarná představivost vyrůstala z nutkavých představ a vypjatých stavů. Váchal intenzivně trpěl traumatem nemanželského původu (otcem byl bratranec Mikoláše Alše). Spříznění a splynutí snad také proto hledal i nalézal v „jiných světech“ – okultismu, spiritismu či theosofii – v teoriích a praktikách na počátku 20. století živých a módních. Jeho práce tyto duchovní experimenty náležitě odrážejí a dále rozvíjejí. Jako bytostný a k společnosti nedůvěřivý individualista však nikdy nadlouho nenáležel k žádné, byť duchovně orientované „instituci“. To také platí o jeho proměnlivém vztahu ke křesťanství. Po celý svůj život zastával sociálně kritický postoj ke stavu tehdejšího světa, proti lásce k lidem stavěl lásku ke zvířatům a přírodě. Tato cesta jej zavedla až k vyznávání anarchismu (zvláště obdivoval Františka Gellnera) a kultu černé magie či satanismu. K samotné výtvarné činnosti jej však hnala především vnitřní psychická labilita a úzkostná halucinační vidění a slyšení. Až po jejich opakovaném propuknutí se rozhodl věnovat umění, které se stalo prostředkem a ventilem umožňujícím nalézat ztracenou harmonii či identitu. Jeho fantastické vize se přes svou originalitu ocitaly v jistém prostředí – zvláště souvislosti s dílem a smýšlením Hanuše Schwaigera, Jaroslava Panuškoy či Karla Hlaváčkem jsou evidentní. (Na výstavě jsou ale širší či hlubší souvislosti bohužel opomíjené, což je jedna z mála slabin expozice).
Představené Váchalovy práce obsahují svérázné reflexe zmíněných duchovních proudů. Na četných obrazech, kresbách či grafikách pozorujeme autorovy představy dualistického vidění světa mrtvých a živých – těl astrálních a reálných. Přihlížíme nelehkému zápasu instinktivní síly umělce s nižšími avšak nebezpečnými démony, které na nás a v nás neustále útočí. Jejich zobrazováním se snažil Váchal tuto dotírající moc oslabit, studiem starých nauk a náboženství i magických symbolů vstřebával další možnosti k „vymítání ďábla“. Nebyl však jen ponurým mystikem, ale i sarkastickým a pobaveným glosátorem s jistým, byť drsným, nadhledem.
Váchalova temnota je – jak výstava dokládá – vyvažována humorem, groteskností a lidovostí. Ve svých dílech oživoval „druhou“ tedy pokleslou kulturu (k nejznámějším příkladům jistě patří Krvavý román z roku 1924) středověkou, renesanční a zvláště barokní libující si v pomíjivosti života a blízkosti smrti. A tak se zde mohou mísit esoterické či zednářské znaky a symboly s primitivizujícím syrovým podáním, výjevy sférické i všední, složité i přímočaré.
Váchal byl však především autorem do sebe uzavřeným. Také však osobností činnou a pracovitou: byl členem sdružení Sursum (stejně jako například Jan Zrzavý), spolupracoval s revue Meditace, podílel se na vzniku časopisu Veraikon, ilustroval desítky knih jiných autorů – zvláště měl blízký vztah k Jakubu Demlovi a Otokaru Březinovi. Výstava nás provádí touto Váchalovou pestrou činností – jednotlivými známými etapami (nechybí ukázky barevných dřevorytů ze slavného cyklu Šumava umírající a romantická z roku 1931), kuriózními odbočkami (zde je promítán poněkud morbidní krátký experimentální film z roku 1922 pod názvem Život mrtvé žáby, na kterém se podílel) a pověstnými unikáty. K těm patří autorský nábytek – řezbou a malbou zdobené židle, stůl či skříň a další součásti interiéru z domu – Portmonea v Litomyšli z let 1920 – 24. Zde by vedle několika vystavených artefaktů byl vhodný filmový dokument pojednávající o této jedinečné památce i pozoruhodném příběhu.
Váchal se roku 1940 přestěhoval ke své životní společnici, grafičce a malířce Anně Mackové do Studeňan u Jičína, kde dále – navzdory době a novým tendencím -kreslil, psal rukopisné knihy, dopisy – romány, tvořil ex libris, dřevoryty a tisknul své práce. Ještě za svého života se na konci šedesátých let, v uvolněných poměrech, dočkal obnoveného zájmu o své literární i výtvarné dílo. Jeho osobní i umělecký zápas protikladů byl skutečný a je dodnes inspirativní. O tom se mohou návštěvníci přesvědčit na právě probíhající výstavě pořádané Galerií hl. m. Prahy ve spolupráci s nakladatelstvím Paseka.
Radan Wagner
