Vidění Vladimíra Kokolii
Před dvěma lety proběhla ve Špálově galerii výstava Vladimíra Kokolii (1956). Nebyla však pro svou koncepční roztříštěnost příliš přesvědčivá a obecné přijetí bylo spíše rozpačité. Letos se v nedalekém Topičově salonu na Národní třídě v Praze představuje tento osobitý autor s jinou a zdařilou kolekcí obrazů a kreseb. V prosvětlených prostorách je na co se dívat a o čem přemýšlet. Tento laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého za rok 1990 je stále inspirativní a záživný.
Každé z Kokoliových vystoupení vzbuzuje zvědavost a očekávání. Někdo se těší na jeho typická „síťová“ plátna, jiný je zvědav na to, kam se stále experimentující (či hledající) malíř vydal v nejnovější etapě své tvorby. Kokolia je osobnost s mnoha zájmy a výrazy. Od osmdesátých let je znám svými fantaskními figurálními kresbami existenciálního rázu, ale také jako divý performer alternativního rockového seskupení v Brně. Také svými linorytovými tisky na sebe poutal zaslouženou pozornost pro originální zpracování. V posledních letech se věnuje převážně malbě a pedagogické činnosti na pražské Akademii. Snad jen málokdo předpokládal tak úspěšné a urputné profesorské působení tohoto nepoddajného solitéra.
Kokolia přes různé aktivity a závazky nejraději pobývá na Moravě – v rodinném statku ve Veverských Knínicích. Není to jen nostalgie a touha po klidném domově, ale také návrat do důvěrně známých míst, která jsou dlouhodobým základním východiskem pro vlastní tvorbu. Při malování si totiž Kokolia zpravidla moc nevymýšlí. Vychází z prostých a dostupných motivů – především z přírodních scenérií a nastalých situací. Je svérázným člověkem i výtvarníkem – pevný ve svých zásadách, ale i bez přestání pochybující a tázající. „Kurva, proč bych měl malovat? Jedině, abych zachránil lidstvo, menší důvod nevidím. Co je lidstvu po blbém plátnu natřeném barvou? Co je mu zrovna po tomhle, na které se nemůžu ani podívat? Kde jsi bylo lidstvo, když jsem se s tím mastil? Nikdo mi nepomohl,“ lamentuje v ateliéru malíř nad smyslem svého (i obecného) počínání a naplnění.
Kokolia maluje obyčejné neobyčejně. Tituly obrazů na současné výstavě jsou jednoduché: Jasan, Bříza, Protisvětlo, Myši, Bříza, Tráva, Křoví, Kopec, Uprostřed pole… Část expozice je sestavená spíše z realistických akvarelových studií – spontánních, neokázalých, ale nijak výjimečných. Jsou však názorné pro pochopení následné práce. V dalších sálech jsou instalovány obrazy menších i rozměrných formátů, napnutých klasicky na rámech nebo volně zavěšených na stěnách. Plátna jsou hrubá a zpravidla bez šepsů či přípravné podmalby. Kokolia maluje chvatně na přírodní materiály, s lehkým, někdy sotva znatelným rukopisem. Štětcem se povrchu spíše jen zlehka rytmicky dotýká.
Společným jmenovatelem přítomné kolekce je tedy krajina. Nejedná se však o rozmáchlé pohledy na vzdálené horizonty a celkový charakter všeobjímající atmosféry – na perspektivně řazené prostorové plány. Obrazy jsou spíše zacílenou reflexí určité partie či nenápadného detailu. Jsou svérázným záznamem úžasu nad „věcí“ beze jména – na barevnou situaci a světelnou hru. „Dívám se do koruny stromu a snažím se ji nepoznat. Nejsnáze tím, že potlačím lidské nutkání k ustavičnému pojmenovávání. A tak místo listu spatřím patvary na pozadí, jeho tvaru… Můžu si dělat naději, že přes stromy nakonec neuvidím les,“ komentuje Kokolia svůj přístup a pohled. Pozorovatel tak vstupuje do přírody pokud možno nevědomý – nepředpojatě do rozprostřeného chaosu. Ale oko vidí, co mozek ví. A tak není jednoduché se konvečnímu nazírání beze zbytku ubránit. Kokolia tento nezatížený proces vnímání cvičí – trénuje (tak jako své oblíbené asijské taj-či) – a je pak schopen takového zření. Sám se do takové frekvence ladí. Nesnaží se tedy malovat strom, ale jeho podstatu či spíše „mapu“ okamžitého poznání. Na toulkách krajinou nemaluje příběh, ale vjem. Jeho subjektivita ustupuje a rozpouští se v náhlém setkání. Jedná se vlastně o impresionistický princip, jdoucí však pod povrch a navyklé prostorové vnímání. Výsledkem je na obraze plocha – ornament – vzorec. Místo nápodoby je to jakási oproštěná syntéza zážitku. Přesto se nejedná o rezignaci na vzhled. Kokolia v určitém rozpoložení nalézá charakteristický „kmitočet“ – „hudbu“ typickou pro nahlížený dub, jasan apod.
Čím se tato výstava liší od běžné Kokoliovy nabídky? Je jiná ve spontánnosti a otevřenosti. Také v celkovém přístupu. Obvykle jsou jeho obrazy šifrované a formálně i významově (obsahově) zahuštěné. K jejich čtení by si měl divák najít klíč uprostřed načrtnutých sítí, mnohdy složitých a neprostupných. Bývají více komplexní a vystaveny jen postupné interpretaci. Obrazy v Topičově salonu by se ale takto řešit neměly. Měly by být (a většinou jsou) jasné, přehledné a čitelné. Tedy: NO PROBLEM, jak ostatně zní název celé výstavy. Zde by se návštěvník měl oddat jen obrazu a jeho motivu. Nic víc a nic méně. Strom je strom – možná podstata stromu. S tím souvisí druhá odlišnost této expozice. A tou je plenér jako výchozí situace pro malbu. Kokolia, který vytvářel vystavené obrazy přímo podle přírody, to komentuje takto: „Jestliže dělám pohled, žádné nezbadatelné hlubiny, ať už na straně vlastní osoby nebo eventuálních věcí o sobě, se nekonají. Oko pozoruje všelijaké aury na hranách předmětů a pokouší se přijít se správnou hypotézou hloubkového řazení. Doporučuji každému, ať se tímto způsobem pohledu čas od času baví.“ Zkrátka: nabízené Kokoliovy obrazy jsou dělány takovým pohledem pro takový pohled. Nevyžadují po divákovi nic jiného než se prostě a nezatíženě dívat.
Pro Kokoliu je výstava jistým mezníkem. Spojuje v ní svůj rukopis, smysl pro barvu, světlo i geometrickou zkratku a schopnost abstrahovat. K takovému přístupu však musel v minulosti projít ne zrovna jednoduchou cestou. Ostatně sám to komentuje lakonicky a výstižně: „Musel jsem začít vidět šílené věci, abych mohl normálně malovat.“ Uvidíme, co bude příště. Tato výstava je v skrytu použitých metod nová a možná inspirativní pro další směřování. Pořád je to však v podstatě ten známý Kokolia. A on to ví: „Když jsem dával dohromady věci k odvozu, uvědomil jsem si, že každá z těchto nových věcí se projevila na nějakém jiném obraze před pěti, deseti, dvaceti, pětadvaceti lety. Znamená to, že se opakuju, to je tristní. Znamená to taky, že se potvrzuju, to už by bylo lepší.“
Radan Wagner
