Svět podle Boštíka
V těchto dnech probíhají nedaleko sebe dvě významné atraktivní výstavy. Zatímco pražské Rudolfinum nabízí artefakty vycházející z neklidné až dekadentní stránky lidské duše, Městská knihovna hostí naopak obrazy odkazující nás k tichu, harmonii a povznesení. Jejich autor Václav Boštík (1913 – 2005) se stal již za života malířskou legendou a morální oporou českého výtvarného umění 20. století, ojedinělým zjevem i stále více oceňovaným a vyhledávaným autorem.
Galerie hl. m. Prahy pod kurátorským vedením Karla Srpa připravila rozsáhlou retrospektivní přehlídku, která diváka uhrane svou šíří a meditativní hloubkou. Od poslední Boštíkovy výstavy v Praze uplynulo více než dvacet let. Za tu dobu se jeho kresby a obrazy definitivně etablovaly na samém vrcholu zdejší novodobé kulturní scény. Se zvědavostí se čekalo na zveřejnění děl z četných galerií i soukromých sbírek a také konečně na obsáhlou monografii. Její vydání se však z těžko pochopitelných důvodů opět odkládá.
Již uzavřené Boštíkovo dílo mělo vždy své výsadní místo, i když bylo nesnadně zařaditelné a interpretovatelné. Přesto, jak ostatně současná výstava dokládá, nepřestává být pro diváky čímsi přitažlivé. Nejznámější etapě na malířově cestě předcházelo dlouhé meandrovité hledání s více či méně zřetelnými ozvuky evropské avantgardy (Kandinskij, Klee, Miró). Procházíme-li chronologicky uspořádanou přehlídkou, vnímáme úsilí snoubící v sobě cizí vlivy i odkrývání vlastních kořenů.
Boštík došel k hranicím svého pověstného „měkkého jazyka“ až během šedesátých let – paradoxně v době velkého útoku na podstatu a smysl závěsného obrazu, v době kdy se umění (happening, bodyart, koncept) chtělo bezprostředněji přiblížit ke skutečnosti. Boštík prostřednictvím své jemné olejomalby dostal na pomezí dvou světů – okolního a duchovního. V době všeobecné revolty a vypjatého individualismu hledá tichý malíř ztracený řád, nadosobní vize a harmonii nejen v obrazech, ale i ve svém nitru. „Nedovedu malovat jen pro malování samo a nepovažuji umění za tak důležité, že by se mu mělo sloužit… za důležité však považuji to, co člověk udělá sám ze sebe. Malby a sochy, ty jsou pak už jen jeho obrazem,“ zapisuje si Boštík svůj přístup k životu a tvoření.
Malíř tedy zcivilňuje až romanticky přepjatý vztah k vlastní umělecké tvorbě. Přes týden odjíždí s kolegy (Zoubek, Podhráský, Hubeňák) za živobytím, ve volných dnech maluje v klidu svého letenského ateliéru (přes chodbu maluje jen přítel Jiří John). Řadu let strávil s ostatními na lešení litomyšlského zámku, kde restauroval renesanční sgrafita, o samotě pak směřoval k nově vytčenému cíli. Proti neklidnému decentralizovanému světu se snaží postavit svou vizi a vnitřní logické uspořádání a věčnou neměnnost kosmu. Jeho práce považují modernisté za příliš tradicionelní a tradicionalisté za extrémně moderní. Tak se mohl Boštík svobodně pohybovat mezi dvěma doktrínami sám ve svém vlastním prostoru.
Autor ve své vrcholné tvorbě pracoval s primárními geometrickými vzorci: s kruhem, bodem a přímkou. V minimální barevné škále rozehrával na bělostně mlžném pozadí nejzákladnější stavy a procesy. Jeho obrazy vznikaly díky směsici empatického vcítění a racionálního soustředění. K principu svého tvoření si poznamenal: „Než obraz začnu, mám položenou určitou otázku a zároveň mám jakousi, ne dost jasnou představu, o tom, jak by asi mohla vypadat odpověď. Položená otázka určuje volbu a užití určitých prvků v každém konkrétním případě. Výsledek mi pak vychází asi tak jako ve správně daném geometrickém nebo matematickém příkladě. Nikdy ho neznám přesně předem, právě tak jako neznám přesný postup, kterým k výsledku dojdu.“ Boštík již tedy neilustroval zavedené znaky, ale přímo je výtvarně převáděl – jimi směřoval k uchopení počátečního vesmírného dění.
Pro někoho může být Boštíkovo dílo „duchařinou“, líbeznou estetikou či opakováním již jednou vyřčeného. Pro jiné – a domnívám se, že početnější – je pokorným zprostředkovatelem univerzálních hodnoa malířem mimořádných kvalit.
Radan Wagner, 2010, psáno pro Reflex
