Václav Bláha obklíčen deštěm
Novými díly se představuje do 1. prosince v pražské galerii Via Art Václav Bláha (na. 1949), malíř, kreslíř, ale i autor prostorových instalací u nás i v zahraničí. Jeho čerstvý cyklus Prší vytvořený převážně v letních měsících tohoto roku ukazuje další možnosti a možné směřování tohoto významného fenoménu současné české výtvarné scény.
Bláha se pohybuje poslední dobou stále více na poli vzrušené expresívní figurace s notně rozvolněným rukopisem a zkalenou barevností. Zůstává tak věren tendencím akcentujícím spontaneitu, syrovost, emoci a bezprostřední osobní souznění (soucítění) s dílem bez estetizujících nemístných korekcí. Generačně i výrazem je tak blízký například Anselmu Kiefrovi, Peru Kirkebymu či Gerhardu Keverovi – reprezentantům světových „nových divokých“, kteří na počátku 80. let minulého století oprášili expresionistické zásady a dali jim aktuální punc. Hlad po obrazech odsunul snad až příliš sofistikované dosavadní konceptuální projevy a poskytl pole novým hýřivým projevům. Také u nás došlo ke změně v nahlížení a provedení uměleckého díla. Václav Bláha, Michael Rittstein, ale i mladší kolegové (např. Martin John či Martin Mainer) přicházeli s nezkrocenou malbou a figurální tématikou, s osobním prožitkem a jasnou zprávou.
Něco podobného, i když v méně zřetelné míře, se děje opět nyní – v prvním desetiletí nastupujícího tisíciletí. Prudké změny stylu a oslavy obrazu jsou však tlumeny širokým a pestrým nánosem a mediálním balastem jiných projevů – přesto obraz přestál nepříznivé prognózy a je tu stále jako nenahraditelné a vzkvétající médium. Bláha zůstal závěsnému obrazu jako svému hlavnímu výrazovému prostředku vždy věrný, avšak neustrnul na věčném opakování již jednou dosaženého. Rozehrál v různých nuancích sugestivní téma jedince ve společnosti osamoceného, osudem smýkaného i deformovaného – člověka odsouzeného k pouhému nenaplněnému míjení a čekání. Mnohdy se tak zpodobená upažená a předkloněná figura ocitla v existenciálním předivu bytí, v jakémsi zviditelnění jindy jen tušených svazujících a determinujících struktur.
Současná výstava je další etapou v porevolučním (1989) pokračování této pozoruhodné tvorby. Po uvolnění společenských poměrů se „politizující“generace kolem skupiny 12/15, kam Bláha patří, musela (chtěla) poněkud přeorientovat. Malíř se tak přiklonil k důvěrnějším tématům, aniž by však ubral na výrazu. Zabýval se lidskou bytostí jako takovou (taky sám sebou) již bez symbolických kulis blízké totalitní mašinérie. V 90. letech i později vznikaly další řady – Odpočinek s otcem, Vzkazy, O mně a o tobě atd. Zde roste opět expresivita, uvolněnost, přibývají rastry, figury jsou vyvedené jen v náznaku a nahrubo a stylizované obyčejně v rozmáchlejší siluetě. V silně nabitém prostoru se koncentrují vysoké hmoty barev – stop rázných gest, někdy i řezných ran do podložky – materiál na sebe strhává pozornost a skicovitá figura či písemné znaky se někdy až rozplývají pod vrstvami v okolním prostředí. Postava se tak stává „jen“ jednou ze součástí ikonografického celku, doslova se rozpouští do všech stran i řazených prostorových plánů.
Již v novějších nebeských kompozicích Bláha naznačil další posun. Přichází etapa zklidnění a vzhlížení. Hvězdná klenba posetá body a světelnými kotouči dokládala sílící zájem o kosmos – přírodu – živly. Déšť je bezprostředním dotykem s touto až metafyzickou dimenzí. Je přímým zakoušením sounáležitosti s veškerenstvem a chceme-li, může být impulsem k silnému prožitku. Kresby a obrazy na současné výstavě v Praze jsou inspirovány skutečným letním „obklíčením“ vodního živlu, jsou mapováním nastalých podmínek – proměnou dne a noci, světla a temnoty, neuchopitelné atmosféry, naléhavého pocitu a dešťové intenzity. Tento ne-obyčejný zážitek je však také posléze obecnější reflexí a přemítáním nad nejistým místem člověka uprostřed nejrůznějších určujících vlivů.
Bláha se i tentokrát vyhnul popisnosti a podbízivosti. Jeho malby, které tvoří jádro výstavy jsou spíše monochromně laděné, cloněné šedavými valéry, někdy nepatrně dělené a
strukturované. Ranní hvězdy po dešti či Žena v ranním třpytu jsou „vize“ básnivé, možná patetické, romantické, ale jistě pravdivé. Výstava jako celek je spíše jakousi komorní ukázkou dalších možných kroků. Kromě ústředních „dešťových“ přízračných motivů (případně i kompozic Houbařů v dešti) je zde také představena malá řada drobných divočejších figurálních děl na hliníkové fólii. Působí zde jako rázný, barevnější, drsnější a dynamičtější prvek s jasnou artikulací, jako dionýský vzrušený atakující doplněk. Nechme se překvapit na kterou z naznačených cest se autor napříště vydá.
Radan Wagner,2006, psáno pro A2
