Soumrak v Rudolfinu
Galerie Rudolfinum připravila pro nastávající jarní sezónu pozoruhodnou, zneklidňující a varující přehlídku. Pod názvem Nighfall/Soumrak zde představuje nové tendence ve figurální malbě s důrazem na teritorium střední a východní Evropy. Nejedná se tedy o lehký odpočinkový kulturní zážitek.
Současná expozice završuje v dramaturgickém plánu ředitele Petra Nedomy volnou trilogii zabývající se z různých pohledů dnešní malbou. Po titulech Beyond Reality (britská scéna) a Motýlí efekt? (česká scéna) je Soumrak dalším příspěvkem k poznávání domácí i zahraniční umělecké platformy. Nabízí díla dvaceti dvou umělců z devíti zemí. Sedm autorů má Rumunsko, šest Německo, tři Velká Británie, o něco méně pak Maďarsko, Rusko, Spojené státy, Švédsko, Makedonie a Česká republika. Výstava se do Prahy přesunula z Centra pro moderní a současné umění MODEM v maďarském Debrecínu, kde měla světovou premiéru. Pod vedením britské kurátorky Jane Neal se zde podařilo shromáždit rozličné osobité projevy, které však mají některé styčné body formální i obsahové.
Výstava předkládá neodbytné otázky po významu a postavení současné malby, ale také – a to především – po jejím smyslu a zacílení. Rudolfinum nepořádá přehlídku napříč celému spektru možností, ale zaměřuje se na jeden z velice diskutovaných a podstatných segmentů. Ten zahrnuje zvláště figurální tématiku na pozadí krajinného a městského prospektu a také na člověka vykořeněného a vytrženého z přirozených souvislostí. Příběhy či stavy a procesy mohou být divákovi podány naléhavě díky více či méně akcentovanému realistickému pojetí. Malba se tak zpravidla stává jakýmsi zastaveným filmem, fotografií či vizuální informací z nových médií – často z internetu. Soudě podle vybraných děl není již malířství výlučnou disciplínou, ale spíše vítanou příležitostí prolínat na plátně různé impulzy, vjemy a zkušenosti. Vystavené obrazy tak odráží v rozměrných či komorních formátech globální propojení a vizuální zahuštění. Motivy jednotlivých protagonistů v střídmé galerijní instalaci mísí rafinovaně zakoušenou realitu, virtuální skutečnost a intimní představy do mnohdy bizarně vyhlížejících kompozic. Autoři se při tom stávají spíše pozorovateli chaotického prostředí než budovateli osobitých světů a jejich vytříbených interpretací. Na výsostnou stylizaci, kritické zhodnocení či dokonce vlastní protiofenzívu zde není, zdá se, místo ani chuť.
Soumrak je výstavou reflektující současnou krizi zasahující do všech oblastí lidské existence. Obrazy s celkovou situací temně rezonují. Pokřivená morálka, ztracená a hledaná identita, dědictví totalitních systémů a praktik, finanční nevyzpytatelná džungle a z toho vyplývající skepticismus se všemi obrazy linou jak červená nit. Titul této přehlídky zkázy si autoři vypůjčili z povídky Isaaca Asimova z roku 1941. V ní tento sci-fi spisovatel předkládá hypotetickou otázku – co by se přihodilo, kdyby nastalo zatmění Slunce a vše obestřel soumrak. Konec této možné situace zůstává v knize otevřen, jen vykresluje velký hrozivý otazník. V dnešní době „po konci světa“ (po slibovaném zániku starých pořádků) nejeví se známky planetárního produchovnění. Zatímco si staří konstruktivisté či vizionáři (Karel Malich, Hugo Demartini, Radek Kratina) „vesele“ a plni naděje vystavují opodál na svých pražských retrospektivách, mladí (vesměs třicátníci) jsou pohrouženi do traumatizující skepse. Šedesátá léta minulého století plná optimismu a světlých vizí byla na prahu nového věku vystřídána „blbou náladou“ a pocitem zmaru. Kolektivní sounáležitost byla postupem času roztříštěna do individuálních zákoutí zmatených duší. Umění již asi není nástrojem k vzhlížení a překonávání, ale odrazem smíření a přešlapování.
V souvislosti s výstavou jsou zmiňovány sociálně kritické aspekty úspěšných skandinávských detektivek. A také mrazivá poetika apokalypticky laděných filmových snímků Melancholia režiséra Larse von Triera či Another World od Mika Cahila. Téma ohrožení, konečného zúčtování, nebezpečí a ponuré nálady se samozřejmě zračí i ve výtvarném umění. Všeobjímající zkušenost je evidentní. Také dopad událostí po 11. září je klíčový. „Válka proti terorismu poskytla perfektní psychologický spouštěč traumatu prostřednictvím vzpomínek na divoké noční můry z hrozby studené války. Všichni umělci na výstavě se narodili v období studené války, většinou dospívali v době pádu Berlínské zdi, mnozí z nich si ještě pamatují pocit hrozby nukleární války,“ poznamenává Jane Neal. Nadějná devadesátá léta slibující změnu byla zapomenuta a přišlo vystřízlivění. „Mejdan je ten tam, strašidlo je tady, strach se později ještě prohluboval působením finanční krize a rozpadu stability uvnitř Evropské unie,“ dodává britská kurátorka.
Umělci stiženi touto nekompromisní vlnou o tom vypovídají. Rozbitá krajina a pokřivená krása, Portrét – zápas o identitu, Pod příkrovem tmy, Malba a film, Doma, ale ne v bezpečí – to je pět tematických kapitol sledované výstavy. Victor Mana nabízí scény „zoufalství a rezignace“, Karin Mamma Anderson „temné zápletky kriminálních dramat a psychologických trillerů,“, Tim Eitel „osamělého a dezorientovaného člověka.“ Na přehlídce je také zastoupen slavný Neo Rauch (měl samostatnou výstavu v Rudolfinu), jehož „postavy provádějí podivné rituály, které jsou možná nezbytné pro práci, ale zároveň naznačují boj.“ Jediný český zástupce Daniel Pitín vyjadřuje svůj postoj k problematice naší doby takto: „ Současná společnost dává ve svých hodnotách přednost tomu, co je úspěch, co je světlo, pozitivní a krásné. Soumrak nebo negativní stránku života pak raději odsouvá na okraj… Ale možná, že právě odvaha se soumraku nebo temným stránkám života postavit, přijmout je, je určitou cestou jak spokojeně žít dál, ale opravdu spokojeně.“ Budiž. Je však nasnadě, že lidé – pod tlakem dotěrných a selektivních médií – tak už dávno činí. Vždyť pozitivních informací je poskrovnu.
Výstava Nightfall klade přes své mezinárodní rozpětí důraz na dvě početné skupiny malířů pocházejících zejména z okruhu Nové lipské školy v Německu a akademie v Kluži v Rumunsku. Jejich vliv za poslední léta přesahuje hranice, jak o tom také svědčí řada projevů na české výtvarné scéně. Příznačný je pro tento trend figuralismus, popisnost a věcnost (místy promyšleně porušená a posunutá), společensky kritický postoj jedince ke společnosti, vzrůstající tenze mezi přírodou a civilizací či vnitřní boj s vlastním já. Možná i proto se stal jakýmsi poznávacím logem výstavy obraz Tima Eitela. Na něm je znázorněna hlava odvrácena od diváka. Hledí, bez individuálních rysů, kamsi do neznáma. Portrétovanému nevidíme do tváře – naznáme jeho emotivní hnutí.
Rudolfinum poskytuje základní myšlenkový rámec a reflektuje dopad rychle se měnícího světa, různé (zvláště negativní) nálady ve společnosti, které se dotýkají umělců i samotné malby. Výjevy na obrazech se mnohdy noří do dramatického šerosvitu kontrastujícího s přízračnou bělostí postav na pozadí tmy. Jsme prý svědky jakéhosi „neobaroka 21. století“ – atmosféry ponurých námětů a divadelních (filmových) zneklidňujících scén. Dnešní proměnné a ohrožené hodnoty však střídají dřívější víru v Boha či jinou transcendentální instanci. Po soumraku a noci přichází obyčejně svítání a den. Doufejme, že světlo jednou nastane v dominantní tendenci mezinárodního umění, které by také mělo předvídat a ohlašovat lepší časy.
Radan Wagner
