Epos 257 prodal Zemana a Schwarzenberga za 2 miliony
Ve městě zanechává nevšední a nepřehlédnutelné stopy. Jeho akce patří k originálním projevům současného českého umění. Přesto jeho identita zůstává neznámá.
Říká si Epos 257. Bližší údaje nejsou veřejnosti známé. Svoje pravé jméno, stejně jako podobu úzkostlivě tají. Pracuje v ilegalitě, neboť jeho činy ve veřejném prostoru přesahují rámec zákona. Svéráznými projekty nesměřuje k bezvýchodné destabilizaci, samolibé provokaci a zbytečné exhibici. Ba právě naopak. Nápaditými pouličními akcemi – street artem – se zapsal jako osobnost budící společnost z lhostejné letargie. Dočasně obsazuje či demontuje a pojednává volná prostranství či reklamní plochy, aby upozornil na jisté sociální či ekologické problémy. Používá nezvyklé postupy a překvapující prostředky. Barevnými střelami pálil na bílé billboardy podél rušných komunikací, svévolně ohradil 50 metrů čtverečních na Palackého náměstí v Praze nebo po městě rozestavěl balíky sena. Jeho „partyzánská“ činnost je hravá i angažovaná. Je toto ještě umění? To v tomto případě není důležité. Oficiálně spadá tento tvůrce do škatulky street artu. Jemu se však takový termín zdá již poněkud zprofanovaný a zavádějící. Epos 257 začínal jako writer – zabýval se graffiti, nyní však směřuje dále. Vyrobené „invazivní objekty“ nejsou již podmíněny estetickou, byť netradiční, hodnotou, ale především zřejmou myšlenkou a jasně cíleným konceptem. Snaží se stírat stereotypy obecně navyklého vnímání a posuzování, ale také boří hranice mezi volným prostranstvím a výstavním prostředím. Proto se nedávno rozhodl představit svou tvorbu v nově vzniklé PUP UP galerii sídlící ve známém Tančícím domě. Pod názvem WHO CARES by Epos 257 zde mohli návštěvníci shlédnout další stopy tohoto maskovaného výtvarníka. Výstava proběhla za velkého zájmu I komerčního úspěchu. Prodal téměř celou expozici. Nejvíce pozornosti médií upoutal prodej kradených výřezů z předvolebních billboardů. Autorsky zarámované portréty Miloše Zemana a Karla Schwrzenberga si jejich nový vlastník pořídil z výstavy za 2 miliony korun!
Začínal jste jako writer – sprejer – „graffiťák“. Co vás k tomu přivedlo?
Od první třídy na základce jsem začal chodit do skauta, měli jsme klubovnu kousek od Grébovky a nuselských schodů, kde jsme taky pravidelně pořádali závody. Přímo pod nuselskými schody bylo ústí železničních tunelů, které propojovaly Hlavni nádraží s Vršovicemi. Po pravé straně byla železniční trať lemována pomalovanou stěnou. Byla to první graffiti zóna, kterou jsem vůbec znal. Začal jsem tam chodit, to místo mě přitahovalo, objevoval jsem nové graffiti, které tam přibývalo. Začal jsem si do sešitu kreslit vlastni návrhy a pak se ve škole potkal s klukem, který sám graffiti dělal a založili jsme naší první crew.
Mají graffiti – malby na zdech či vlacích – nějaká pravidla, podle kterých se dá poznat jejich sdělení a kvalita?
Graffiti samotné je o písmu, a jde tedy především o stavbu písma a jeho kompozici. Nezáleží ani tak na tom jak moc je graffiti barevné, ale primárně jde o tvar. Proto základní stavební kámen v graffiti je tag – podpis writera a od toho se vše odvíjí. A zde také dochází k základnímu laickému nepochopení. Lidé většinou reagují na hezké obrázky a tagy odsuzují.
Graffiti se do jisté míry ale také opírá o svéráznou estetickou hodnotu. Máte nějaké výtvarné školení?
Už v předškolním věku jsem začal chodit do lidovky (lidové školy umění). Chodil jsem také do skauta, kde jsme měli různé bojovky a vůbec možnost prožívat různá dobrodružství. Také jsem dělal atletiku a kolem 13-14 let jsem všechny tyto aspekty objevil v graffiti a začal tím naplno žít.
Měl jste ve svých začátcích nějaké zdejší či zahraniční vzory?
Ano, určitě když je člověk mladší má spoustu vzorů. Tím jak se mi měnil pohled na věc a vkus, tak se měnily i vzory. Když tu věc děláte naplno a dlouho, nakonec zjistíte, že dokážete být sám vzorem a vnímáte svůj otisk v ostatních. V momentě, kdy jsem si tohle uvědomil, to byla určitá satisfakce, že jsem mohl zase já svoje zkušenosti předat dál.
Je tedy graffiti uzavřenou komunitou nebo se dají vysledovat také nějaké souvislosti s vývojem a podobou jiného, řekněme typicky malířského, umění?
Graffiti je už od své podstaty uzavřenou komunitou, jakýmsi tajným spolkem, který sdílíte jen s těmi, kdo sami graffiti dělají. Je to dáno už jeho ilegální povahou. O to větší má graffiti svoji přitažlivou sílu a magii. Ať už se to někomu líbí nebo ne, je to převážně záležitost kluků. Jen málo lidi u toho zůstane po třicítce. Pak už to taky většinou vypadá spíše komicky. U lidí, kteří se snažili už v samotném graffiti dosahovat různých výtvarných přesahů, lze vypozorovat tyto tendence. Pár lidí dokáže zkušenosti z graffiti přetavit ve výtvarný a svébytný projev. U sebe jsem se vždy snažil využít zkušeností – prožívaní města z diametrálně odlišné perspektivy, kterou graffiti poskytuje. Estetika bez příběhu se stává vyprázdněnou nádobou a povrchností.
Street art – tedy umění ulice bývá ve své podstatě nezávislé na komerčních mechanismech. Dnes se běžně objevuje v prestižních světových galeriích a na uměleckých trzích. Co tomu říkáte?
Je to přirozený vývoj jako v kterémkoliv jiném svébytném umění. Díky tomu může zase přijít něco nového, co tuhle kulturu popře a vymezí se vůči ní. Navíc si myslím, že navzdory těmto tlakům autor může pořád zůstat sám sebou. Je to také hodně generační záležitost. Člověk přemýšlí jinak v šestnácti a jinak ve třiceti.
Čím si vysvětlujete tento rozmach street artu? Klasické umělecké formy už nestačí reflektovat současnou situaci?
Umění se mnohdy uzavírá samo do sebe. Street art je v mnohých podobách více přístupný lidem, už tím, že se spontánně objevuje na ulici a vytrhává se tak z každodenní šedi města.
Samozřejmě i to má svá úskalí. Je to do jisté míry pouhý banální vtípek, který každého pobaví ale v jisté míře i hlubší myšlenka. Obecně si ale myslím, že se z umění vytratila dostupnost, otevřenost, nečekanost. To dalo vznik novým tendencím a živelnosti, které se přirozeně prosadily a zpětně tak svět umění obohatily.
Domníváte se, že širší kulturní obecenstvo je schopno citlivě rozeznat toto přeci jen mnohdy zašifrované umění?
Graffiti na rozdíl od street artu je uzavřené samo do sebe. Jeho cílem není, aby bylo pochopeno veřejností, je oddáno samo sobě a v tom je jeho vnitřní sila.
Vy jste se časem vymanil ze sprejerské komunity. Svou tvorbou jste se posunul jinam. Jak by se dala tato změna charakterizovat?
Je to z velké části, jak říkám, dané věkem. A pak je to také přirozená touha jít dál. Může to znít paradoxně, ale já se se svými kořeny odkud vycházím, cítím vice propojen a vztahuju se k nim. A také ke zkušenostem, které jsem zde nabyl více, než kdybych používal samotnou estetiku graffiti a street artu. Díky graffiti poznáte město z úplně jiné perspektivy a tato zkušenost je pro mě mnohem hodnotnější studnice, z které vycházím.
V roce 2010 jste přijal účast na Expo v Šanghaji. Tím jste reprezentoval společnost, kterou svou tvorbou často kritizujete. Není to další paradox?
Ano paradox to je, zvažoval jsem, zda do toho mam jít a jestli najdu pro sebe schůdnou cestu, za kterou bych si mohl stát. Nakonec jsem ji našel – samotný tento paradox se mi stal tématem a náplní díla pro Expo. Vytvořil jsem Graffomat, automat na spreje, který po skončení Expa začal reálně fungovat v Praze. Není to paradox, že stát na jednu stranu graffiti potírá a postihuje a na druhou stranu dá peníze na automat, který umožní mnohem vetší dostupnost a možnost koupit si spreje v kteroukoliv hodinu se vám zamane?
Začal jste také svá díla úspěšně prodávat. Vaše ceny budí pozornost médií, zvláště zcizené výřezy politiků. Nevadí vám toto komerční zhodnocení?
Víte, svojí první věc jsem prodal teprve před rokem. Ne, nevadí mi to. Opět jsem si z toho udělal přednost a námět. Nakradl jsem a rozřezal billboardy – to, že jsou samotná díla k prodeji a je z nich udělaný obchodní artikl, je paradox sám o sobě.
Zajímá vás, kdo tato vaše díla kupuje a sbírá?
To, že mě někdo sbírá, s tím začínám teprve koketovat. Vím, kam tím míříte, umění u nás mnohdy kupují pofiderní zbohatlíci. Tím je ale vrchol paradoxu a mého námětu dovršen, nemyslíte? Prodávám zarámovanou krádež, protože dneska je pro někoho největším uměním krást!
Pracoval jste už někdy na zakázku?
Ano, už jsem na zakázku pracoval, ale důležitá je pro mě míra svobody.
Šel byste do reklamy?
V rámci umění určitě ne! Ale i jinak bych s tím měl velký problém.
Čím se jinak živíte?
Živím se věcmi, které vice či méně souvisí s uměním. Samotnou volnou tvorbou se zatím ale neživím.
Jak v tomto ohledu vidíte svou budoucnost? Plánujete?
Poslední rok stojím před výzvou věnovat se umění se vším všudy. Nechtěl bych ale uhnout z cesty, tak že bych musel dělat věci proto, aby se dobře prodávaly. To se radši budu živit něčím jiným.
Mnohdy se diskutuje o zásadních hranicích mezi uměním ulice a galerie. Vy teď po čase vystavujete opět v galerii. Signalizuje to nějakou změnu?
V galerii jsem už několikrát vystavoval a vždy jsem se snažil propojit galerii s ulicí. Součástí galerie se stává příběh, který v sobě ony vystavené artefakty nesou, jsou jeho důkazem.
Nakonec i známí „odbojáři“ jako je David Černý či Roman Týc vystavují v komerčních galeriích. Hudebník a propagátor nezávislého umění Vladimír 518 chce za své vystoupení honorář, který je vyšší než u mnohých populárních hvězd šoubyznysu. Asi je tento vývoj zákonitý…
Já myslím, že to jde také s věkem, těžko vydrží někdo běhat po ulici do padesáti. To ale samozřejmně neznamená, že musíte nutně uhnout z cesty a měnit podstatu z které vycházíte.
Patříte k „revoluční“ generaci, která prosadila street art a další původně nezávislé proudy do oficiálních struktur. Nebojíte se, že vás vlastní revoluce pohltí a přijdou mladší a radikálnější?
Ne, přál bych si to! I když o té radikálnosti pochybuji. Ale rád se nechám překvapit.
Svou tvorbou si stojíte za svým, zůstáváte v anonymitě – maskován a nepoznán. Tajíte úzkostlivě pravou identitu. Vzhledem k vaší nezákonné činnosti je to pochopitelné. Má toto utajování a osobní upozadění ještě nějaký jiný důvod?
Samozřejmě, vychází to z tohoto praktického důvodu. Začalo mě u toho ale bavit i to, že ty věci stojí, promlouvají a jsou kvalitní samy o sobě, bez toho aniž by jim musela dávat zaštítění nějaká ikona-persona. Na druhou stranu většinová společnost je takto nastavena – potřebuje znát nějakou značku, která jim dává tu jistotu a kredit, že je ta věc dobrá.
Říkáte si Epos 257. Co znamená to jméno a číslo?
Je to z trestního zákoníku: paragraf poškozování cizí věci. Je to paragraf, který se vztahuje na graffiti, tam to všechno začalo. Vyprávím svůj příběh. Proto Epos 257. Před dvěma roky se změnil trestní zákoník a dnes je to už jiné číslo paragrafu, ale já u něj už zůstal. Mimo jiné, Roman Týc byl právě za tento paragraf odsouzen se svými panáčky na semaforech. Tenkrát to byla ještě „dvapětsedmicka“.
V poslední době se také vy zabýváte tzv. intervencí do veřejného prostoru. Co si pod tím mám představit a jaký smysl v tomto počínání spatřujete? V akci pod názvem 50 metrů čtverečních jste v roce 2010 ohradil místo na Palackého náměstí. Jak to probíhalo a jaké byly reakce?
Za bílého dne jsem přišel s partou kámošů, nanosili jsme na náměstí unifikované europloty a zazdili je do dlažby. Pak jsem začal zkoumat reakce příslušných úřadů, které mají místo na starosti. Záměrně jsem si vybral Palackého náměstí, jako nejsvobodnější veřejný prostor v zemi. Je to místo, kde můžete bez povoleni svolat demonstraci a veřejně prosazovat svoje názory.
Ohrada tam vydržela 54 dní. K celé akci je sestříhané video, které je k vidění na internetu.
Šlo mi o to poukázat do jaké míry je veřejný prostor skutečně veřejný a jaký vztah máme vůbec k tomu, co je veřejné. Samotné dílo ale rozehrává mnohem vice nadčasových a existencionálních otázek.
Známé jsou také vaše barvami postřílené prázdné billboardy. Jak a proč jste to prováděl?
Nápad přišel, když jsem jednou jel po výpadovce a uviděl prázdný billboard. Řekl jsem si, že to je „plátno“ přesně pro mě – plátno v urbanistické krajině. Nemusel jsem přemýšlet moc dlouho o tom, jak bude asi nejlepší ho pomalovat, aniž bych se musel na billboard samotný vyšplhat. To byla prvotní myšlenka, od které se rozvinul celý projekt. Pak jsem na něj z dálky střílel barevnými nábojnicemi.
Také po Praze rozmístěné balíky slámy zaznamenaly značnou pozornost a to dokonce i v médiích. Jaký byl průběh a jak dlouho vydržely tyto objekty na svém místě?
Koupil jsem trakař plný sena a to doslova, teda pardon, tirák, Třicet balíků stálo necelých deset tisíc, podpořil sem tak i to české zemědělství. Během dvou dnů jsem je rozvezl na několik míst po celé Praze, balíky tam pak vydržely necelých 24 hodin. Za dva dny už v mediích běžel titulek s balíky slámy, že chtěly zapálit Prahu! Nejenže nerozeznali seno od slámy, ale navíc z toho udělali teroristický čin a obecné ohrožení. Zajímavý byl pro mě poznatek, jak se k tomu vztahovali lidi přímo ve veřejném prostoru a co z toho potom ve výsledku udělala media v kombinaci s policií: senzacechtivou a šokující plejádu. Za dva měsíce na to se mi naskytla možnost vystavovat na Nové scéně Národního divadla. Instaloval jsem tam ty balíky znovu. Tentokrát s povolením a nikoho už nezajímaly, i když „ohrožení“ bylo úplně to samé. Jen policie se přišla vyptávat na jméno autora. Bulvární média z velké části zajímají senzace a šokující zprávy. Ve výsledku je to ale odraz větší části publika čemu dává přednost a jak moc se o věcech zajímá do hloubky.
Zatím vám tyto „diverzantské“ akce procházejí. Nebo už jste byl někdy přistižen při jejich instalaci?
Za graffiti jsem byl chycen mnohokrát, za tyto akce nikoliv. Asi právě díky bohatým zkušenostem.
Co jste ještě „provedl“?
Jednou z mých posledních akcí jsou Portréty. Lákalo mě uchopit tradiční uměleckou disciplínu – portrét a udělat jí po svém. Jedná se tedy o současný politický portrét. I když se týká konkrétních politiků, rozehrává svými metaforami principy, které v současné politice a mediích obecně panují: propojení politiky s byznysem. Také jsem složil k tomuto dílů pár rýmů. Zde je zkrácená verze:
Pravá, nebo levá? Není to jedno, když
na stejném základu to sedá?
Jeden zrcadlí se v druhém, jsou přeci stejným – politickým druhem.
Mimo jiné mi šlo o vyjádření vyprázdněných pojmů pravice levice, kdy máte pocit, že se muže něco změnit, ale ve výsledku se nezmění vůbec nic. Pravidla hry zůstávají pořád stejná. Jestli by se mělo něco změnit, tak je to právě toto.
Na nedávné výstavě jste prezentoval vlastně uloupené portréty těchto politiků, které vyvolaly jisté pozdižení?
Prodal jste krádež?
Ano a to doslova.
Výstava v Tančícím domě byla jakousi přehlídkou vašeho dosavadního konceptuálně zaměřeného díla. Jednalo se o dokumentovanou či jinak citovanou veřejnou tvorbu. Co zde jsme tedy například mohli ještě spatřit?
Kromě zmiňovaných portrétů jste zde můhli vidět, postřílené a zarámované kusy billboardu, stroj na výrobu barevné munice i samotné patrony. Všemu dávaly příběh čtyři videa, která byla nedílnou součástí celé instalace.
Výstava byla hojně navštěvovaná. Jste spokojen? Jaké jsou na ní reakce?
Musím říct, že ano, i s prostorem ve kterém se výstava nachází. Zejména Portrétům politiků dává další kontext. Je tam krásný výhled na Pražský hrad…
Společným tématem vaší činnosti je město a jeho ne vždy vábný kolorit. Neuvažujete vyrazit do přírody a nechat se inspirovat k dalším krokům a projektům?
No to už dělám. Třeba projekt s balíky sena mě napadl, když jsem byl zrovna v jižních Čechách a tam se jich válela po polích spousta.
Jste členem známé kontroverzní skupiny Ztohoven. Nejste tak na očích veřejnosti jako kolega Roman Týc. To je záměr?
Identita skupiny byla z velké části veřejně odhalena, moje v rámci Epose 257 nikoliv.
Jak tato skupina funguje? Scházíte se a společně konzultujete a plánujete své či společné nápady?
Ano, scházíme se vždy, jak je potřeba. Společná diskuze nad tématy je stěžejní, od té se vše odvíjí.
Posuzuje se ve skupině více nápad či dopad vybrané akce?
Prvotní je samozřejmě myšlenka a idea a pak prostředky a cesta jak toho dosáhnout.
Zajímáte se o sociální či ekologické aspekty naší společnosti. Preferujete v politice nějakou stranu či tendenci?
Z filozofického hlediska se zajímám o kryptoanarchii a o to jak technologie mění naší dobu.
Domníváte se, že vaše činnost, přestože je ilegální, má větší dopad na veřejné vědomí a svědomí než konstruktivní veřejná politika?
Vnímám svojí činnost jako svébytný komentář doby. Nedovolil bych si tedˇ tvrdit, že to má nějaký dopad. Spíš si říkám, že pravá hodnota a sdělení těch věcí bude doceněna až mnohem později.
Ostatně v popularitě vám nechtěně pomáhají ta senzace chtivá média. Spolupracujete s nimi nějak programově?
V tomto ohledu programově pracovat nedokážu. Spíše vycházím z předešlých zkušeností, které můžu někdy využít.
Tak vám ve vašem nevšedním úsilí držím palce. Máte nějaký tvůrčí nebo osobní sen?
Děkuji Vám, mám jich spoustu, snít je velmi důležité, představami to vše začíná.
Radan Wagner
