Jitka Anlaufová patří ke generaci, která nastoupila na českou výtvarnou scénu na počátku devadesátých let. Tedy v době, kdy už se klasická malba, jakožto dočasně ohrožený a přehlížený druh, znovu řádně etabloval a začal přinášet zajímavé reflexe své doby. Díky svému talentu, vyzrálé osobnosti a možná i profesorům na pražské Akademii výtvarného umění, především bytostnému krajináři Františku Hodonskému, nabylo záhy autorčino kontemplativní směřování jasnějších obrysů a cílů.
Anlaufová se v souladu se svou introvertní povahou nezaměřuje na sociální a vypjatě kritické příběhy a tepající komentáře. Má naopak nadání nahlížet tušené prostory a přírodní fragmenty s empatickým soustředěním. Malbou tak vlastně medituje nad základními biomorfními útvary, jejich možnými vlastnostmi a jemnými strukturami. Hledá jejich základní tvar, povahu a životní (či kosmickou) energii. Snaží se dekódovat fyzikální zákonitosti, jejich vnitřní podstatu, ale i podvědomé duchovní napojení.
Anlaufová tedy nahlížený objekt – vertikálně či horizontálně členěné prostory či oproštěné útvary -pasívně nekopíruje. Sbližuje se s nimi, rozmlouvá s nimi a vciťuje se do jejich uzpůsobení a povahy. S jakousi tichou sympatií a otevřenou intuicí je svým pojetím – tedy oproštěností a spíše monochromní barevností – přijímá za své. Reálná východiska makro či mikrosvěta posunuje tak do nových souvislostí a vyznění. Minimalisticky pročištěné a hluboce procítěné – místy až archetypální situace se nás spolehlivě dotýkají. Otevírají podvědomí – a vytržené z běžné každodennosti a navyklé funkčnosti – stávají se svébytnými kompozicemi na pomezí individuálních projekcí a nadčasových trvajících hodnot.
Anlaufová pokorně a trpělivě poodhaluje pověstný Májin závoj. Nehledá nahodilosti a povrchní proměnlivost ani se nenechává strhnout iluzivními jevy. Ve své očišťující koncentrovanosti není přitom dogmaticky nudná. Nepatrnými posuny či akcenty předkládá pozornému divákovi intimně laděný dialog mezi neopakovatelným jedincem a přesahujícím univerzem. V tomto směru navazuje důstojně na duchovní odkaz středoevropské malby.
Radan Wagner, 2013
