Postmoderní manýrista
Jiří Načeradský
Jiří Načeradský (nar. 1939) se pohybuje již čtyřicet let na české výtvarné scéně coby pozoruhodný figuralista se smyslem pro groteskní nadsázku a svěží malířský přednes. Vždy vzbuzoval pozornost svým dílem složeným většinou z širších cyklů, ale také osobitou náturou. Ta mu nejednou přinesla do života vyhrocené konflikty (politické, umělecké, lidské) a následné těžkosti či zákazy. Načeradský je přímý a vzdělaný, také však někdy nečekaně vznětlivý. Bylo tedy radostné a vzrušující dobrodružství s ním vést rozhovor. Jen málokdo totiž mezi našimi umělci je schopen výstižně a navíc zábavně tak glosovat a formulovat své názory. Zpočátku povídání se tento věčný rebel i seriózní gentleman poněkud bránil pokládaným otázkám. Postupně však, se stále větším zaujetím v prostředí svého žižkovského ateliéru odpovídal… a zdálo se, že s chutí.
Pane Načeradský, v čem je člověk na počátku 21. století jiný než v minulosti – co mu schází a co přebývá?
Vy mi dáváte! Budu se snažit… Obecně schází asi nejvíc vnitřní klid a hodnotový řád. Přebývá povrchnost, těkavost, touha být baven, krmen a rozptylován… a strach ze smrti.
Co ještě o člověku – za těch čtyřicet let co jej bez ustání kreslíte a malujete – zjistil Vy osobně? Jste moudřejší než na počátku svého „průzkumu“?
Lidé nejsou tak špatní jak se o nich říká. Někteří malí psi jsou také pěkní hajzlové. Rozdíly mezi lidem jsou propastné – jsme tvorové hrozivě a nespojitě nesouřadní. Ale já lidi nezkoumám, zkoumám pouze své možnosti jak je zobrazovat a namalovat.
Malujete spíše typy, tedy postavy jako obecně vyhlížející bytosti. Chybí jim znaky konkrétních osob, jeví se spíše jako oživlé figuríny. Nemívají ani vlasy, obličeje mívají strnulé, pohled upřený do dáli. Pozornost je soustředěna spíše na celek – na postavu, na nahá těla. Hledáte tedy spíše její zobecňující, podstatné a méně osobní jevy?
Asi snad to společné, ještě zpodobitelé. Ale nemaluji indiány, ani černochy ani Číňany. Zobrazením definuji, tedy zobecňuji na podstatné a osobní je nasazení s jakým to konám. Vidíte, že se snažím…
Není zajímavější malovat více vlastní příběhy?
Nemyslím, že žiji jiné příběhy než ostatní. Není obrazu bez života-příběhu a jiný život než ten svůj nemáme. Ale je také Příběh umění, jak říká hezky Ernst Gombrich – nu a tam je také víc příběhů než v jednom životě lidském.
Čím si vysvětlujete, že v době kdy „hledání vlastní identity“ se tak zdůrazňuje, bývá, možná paradoxně, tak málo umělců – portrétistů? Vy jste se nikdy nevěnoval soustavněji portrétování?
Hledání vlastní identity je většinou zoufalá snaha sirotků ducha po nějakém odlišení od vulgárního davu. Je mi zábavnou myšlenka, že portrétem si osvěžíte identitu. Ale zase – proč se lidi pořád fotografují navzájem? Asi, aby se ujistili, že jsou ještě živí. Na chvíli to asi je nalezení identity – fotím, tedy jsem. Nebo: kolikrát zpodoben, tolikrát jsem. Ale který je vlastně ten pravý, ten jeden co se na sebe dívá, nebo ten tisíckrát zobrazeny – vyfocený? Jinak portrétem jsem byl nucený se věnovat ve 4. ročníku na Akademii, ale nebyl jsem schopen malovat a la Cézanne (to se za prof. Rady žádalo) neboť jsem už mezi 14 – 16 rokem byl Antonínem Slavíčkem. Tedy portréty tzv. Studijní jsem činil podle okolních modelů. Bavilo by mě to rychle a la Kokoschka, ale to se nesmělo, neboť musely ty portréty býti studijní, to znamená urputně a dlouho šmudlané. Přesto jsem dostal tzv. ateliérovou cenu a od té doby – jak jistě chápete – se portrétem zabývat nemohu.
Je zřejmé, že se snažíte být ve své práci spíše objektivním pozorovatelem s pokud možno nadčasovým sdělením. Své osobní pocity či dokonce osobní traumata se usilujete vědomě z tvorby vytěsnit. Opravdu myslíte, že osobní vklad (prožitek) do obrazu nepatří?
Vůbec nic nevytěsňuju. Tomu se přeci zabránit nedá, jenom to nesmí být ten hlavní program. „Sebevyjádření“ – to je hnusný slovo, co?
Domníváte se tedy, že evidentní úzkost, možná i deprese jako součást života či bezvýchodný nihilismus má zůstat doma? Jde přeci o autentické pocity, možná dokonce frekventovanější než chvilkové štěstí…
Když prožijete 40 let v bolševismu, tak teda těch úzkostí a depresí si užijete až až. Ale bezvýchodný nihilismus a ještě doma? To je jako rozvod zakončený sebevraždou! Nihilisti byli přeci komoušové, já jsem vyhledával veselé hospody, třeba tu „U rakví“. Kdo je zdráv a není blbý, má povinnost se tvářit spokojeně. Nízkost a deprese jsou stavy chorobné.
Pane Načeradský, člověk na Vašich obrazech se snaží hledat pozitivnější stránky své existence prostřednictvím nějakého vztahu a přímého prožitku. Snad nikdy nevzhlíží nad sebe, nad pomyslný horizont, zkrátka neočekává spásu v transcendentnu, ale jen v sobě samém či v bližních. Jste bezvěrec, pragmatik, materialista?
Wagnere, Vy ušlechtilý člověče, co Vy tam všechno nevidíte? Když to slyším, jsem na rozpacích. Ale přesto všechno doufám, že ty figury se dívají alespoň 50 let dopředu, uf! Spása bližních? To zní jako „Arbeit macht frei“! Asi jsem spíš hříšný úd naší matky všeobecné církve římskokatolické, Amen. Ale možná jsem přeci jenom věřící. Zjistil jsem to v Louvru, když jsem uviděl poprvé Guida da Sienu, byl jsem zcela vyveden z míry. To jsem přeci maloval já, tenkrát! Sním či bdím? Je drsný, naivní, ještě trochu byzantský – připomněl jsem si své obrazy zdí, zkrátka jako Guido jsem byl opravdu dobrý. Už několik let jsou mé nejmilejší obrazy: 1. od Guida de Sieny 2. Zvěstování od Bernarda Daddiho – jaká pozemská krása! Svatá Panna ve svém Majestátu obklopena anděly, tedy konec 13. století. Obdivuji na nich nejen dokonalost formy malířské (ty tempery vydržely 700 let!), ale zakouším před nimi radost, mír, rozjasnění a důvěru ve smysl malířství a své existence na tomto světě. Pak přišel mor roku 1340 a po něm anatomie, perspektiva, naturalismus, olejomalba, šerosvit a rouhání i svévolná pýcha rozumu.
Myslíte, že člověk „bez Boha“, bez nějaké silní zastřešující víry (instance) může dlouhodoběji přežít? Je totiž nepoučitelný, v zásadě sobec, jen malé procento se tomuto vymyká… naděje, strach, odpuštění – to byly vždy spolehlivé motivy pro pokoru či alespoň vcelku spořádaný život. Zkrátka: „nezvlčí“ člověk vyznávající pouze individualismus a zákon džungle?
„Bez Boha“ přichází „Big brother“, cítíme se “Vyvolení“ a přijdeme do pekla nebo do Bulavu či Osvětimi. Opice Boha nemají, proto vřeští, nestoudně se páří, houpají se ve větvích a žerou banány. A mají kratší život. Ale člověk je poučitelný – sv. František není žádná opice a vlci mají nezaslouženě špatnou pověst. Jsou to zvířata krásná, ušlechtilá a soběstačná. Nezabíjejí zbytečně a žijí v souladu s Božím řádem větším než umělcové originální a tzv. intelektuální. Zvířata jsou totiž nevinná a hřešíme zpupností a pýchou. V pekle to nebude žádná „havaj“. Mistr Giotto to krásně namaloval. V nebi mají čisté noční košile, zlaté hvězdy a pohodlné mráčky. To nám namaloval mistr Rubens. Tak se pane Wagnere snažte, ať se tam pak za mně přimluvíte.
Jste nezvykle pilný autor – snad každý den pobýváte v jednom ze svých ateliérů, kde jsou k vidění desítky či stovky obrazů a kreseb. Není tato posedlost tvorbou také jistým únikem před životem?
Ale to víte, že ano. Když srdce sklidilo svou žeň, je život už jen zvyk. A taky nesmím do hospody. Tak co chcete, abych dělal? Někdy je v ateliéru docela zábava – mluvit si pro sebe se mi nijak nepříčí. Též rozhlasová stanice Vltava hodně pomáhá. A taky věk – a vůbec, už jsem vymluveném z těch hospod.
Co byste mohl (chtěl) dělat, kdybyste nebyl malířem?
To je otázka! Vlastně dost drsná. Víte, že ani nevím? Ale říkat, že jsem malíř mi pořád připadá žinantní. Možná být obláčkem bílým – to by se mi líbilo. Je to smutné, ale jinak nevím…
Neměl by, řečeno s Marcelem Duchampem, „umělec sám být uměleckým dílem?“ Nebylo by to poctivější? Prý jeho nejkrásnějším dílem bylo jak si uměl užívat svého času…
Fuj! Znám jednoho, ten je svým vlastním dílem. (Vy ho znáte taky). Ale doma bych si ho nepověsil. Takový umělec je hnusný jako figurka Synáčka z televize; kdo ji vymyslel, měl by být utracen. Marcel byl ovšem dozajista šaramantní člověk, ale takový Hašek, to je jiná káva… ovšem upil se. Švejk je kniha geniální , ať si říká F. X. Šalda co chce. Na takové otázky mám skoro chuť odpovědět: „Modli se a pracuj!“
Máte nevšední schopnost situace kolem sebe (a zřejmě i sobě) analyzovat a pojmenovávat. Vynášíte jasné a kategorické soudy, mnohdy nelichotivé a kontroverzní. Málokdy řeknete „nevím“, tipoval bych… Bývá pravidlem, že „vědět“ znamená pouze „věřit“. Kde člověk bere v sobě přesvědčení, sebevědomí a striktní názory?
Nevšiml jste si, člověče jinak sympatický, že sondy , kterým říkáte nelichotivé, vynáším jen tehdy, když jsem tázán? Jinak spíše sleduji světa-běh a žasnu si. S tím sebevědomím to mám jednou tak a podruhé onak, připadám si v průměru. To vy se furt na něco ptáte a pokoje mi nedáte. Přece víte, že kdo nebyl nikdy v televizi nebo v Blesku, tak jako by ani nežil. Jinak: po šedesátce víte jak málo toho jeden za život pochopí. Ale to něco co vím si určitě a přirozeně hájím.
Z čeho čerpáte podněty pro svou práci, když jste vlastně skoro pořád zavřen v ateliéru?
Teď jsem několik let jenom kreslil v ateliéru i Louvru… a také ta škola mi brala čas a soustředění. Jinak pořád na to malířství myslím a pak začnu a ono většinou nejde a když to jde, tak nevím jak dál (někdy se to i trochu povede). Ale druhý den se na to radši nedívám a tak pořád dokola. Taky chodím na výstavy a říkám si: „Kurva, ten Mondrian, to je opravdu ale borec!“
Myslíte, že umělec je cosi jako „médium“, které je jen prostředníkem mezi čímsi vyšším a reálným světem a že talent a inspirace je spíše otázkou schopnosti otevřít se a napojit?
Ó, kéž bych byl! Snad Mozart nebo sv. František. Jinak je lepší být zavřeném a neposlouchat ducha doby co ústy blbců promlouvá. Někdy když dlouho kreslím a už padám únavou, dostaví se šťastná iluze, že pouze obtahuji něco, co už na papíře existuje. No jo, ale jak to potom namalovat? Čeho jsem se v té čmáranici dotknul a proč je z toho zase jenom jeden obraz navíc? Přečíst po sobě kresbu, to je těžký. Jak vidíte, jsem malíř Florentské školy, co bez kresby se neobejde. Jo, za mlada – to jsem to pálil většinou rovnou.
Jak vidíte, obrazně řečeno, své dlouhodobé úsilí? Jako pozvolnou stoupající křivku, jako stoupání po spirále, přešlapování na místě nebo s poznáváním zjišťujete, že víte vlastně stále méně?
Furt mi vyčítali, že „jednou tak a podruhý onak“ )jsem totiž první český umělec postmoderní). Na nedávné výstavě v Mánesu jsem zjistil, že to není zas až tak dramaticky různorodé. To prostě u eklektických postmoderních manýristů tak je (a já jsem v Čechách ten největší, ať se David snaží jak chce). V každém věku člověk myslí jinak, žije jinak a tudíž by měl také jinak malovat… i když je furt ten samej. Já se nechci poznávat, já se chci překvapovat, alespoň trochu…
K čemu chcete dojít? Existuje vůbec nějaká hmatatelná meta, odmyslíme-li uznání, obdiv, zájem o Vaše dílo, jeho vysoké ceny?
Uznání vyjádřené cenou jest mocnou inspirací umělcovou. Ráno – hupky, hupky – vstát,celý den být v ateliéru (více či méně radostně) a dokonce se tím živit, to Vám nestačí? Mě ano. Obdiv je prima, ale nejvíc ho člověk potřebuje jako dítě a mladík. Pak už stačí trochu uznání a prachy.
Co zakoušíte před malováním (kreslením) a při něm? Je řada umělců (Kokolia, Miró), kteří veřejně přiznávají už jistou nevolnost před bílým plátnem. Musejí překonávat odpor a dostavit se „k práci“. Vy tedy malujete radostně?
Samozřejmě, že mám taky občas trému, ale ne tu „hlubinnou“ zen-budhistickou, ne jako součást „image“. Spíš tu obyčejnou, kdy si říkám: „Kurva, jak začít?“ Za mlada jsem si při práci zpíval. Teď spíš žasnu jaká je to lopota. Nejhorší je vybrat kresbu, to je utrpení – zkazit čisté plátno – jaká úleva!
Samotná malba je u Vás spíše jen naplňováním už vymyšleného konceptu nebo je na počátku práce vše otevřeno a neznámo? Jste emotivní, ale také racionální… jaký je u tedy u Vás poměr těchto složek při práci?
Teď jednoznačně domýšlení toho co je v kresbách. Emotivní, racionální… vím já jak to funguje…? To záleží spíš na počasí než na vůli.
Jak moc se liší záměr a výsledek, mění se to od díla?
Není důležité jak to dopadne, jako spíš jistota, že jsem dělal co jsem mohl. Nejraději mám obrazy, které překročily svá zadání a ty, které utekly úplně od původního záměru. Většinou je to tak spíše napůl mezi představou a výsledkem.
Myslíte, že opakováním motivu, které je pro Vás příznačné, jdete více k jádru věci? Poznáte kdy se jedná už o pouhé rozmělňování a formální variování téhož?
Ale samozřejmě, opakováním se dozvíte co chcete učinit. Je dobré vyčerpat to na doraz. Otevřou se pak někdy nové horizonty (už mluvím jako Vy). Nejsem van Eyck, abych to trefil dokonale napoprvé a bez chyby.
Působíte vstřícně, ale zároveň lze vycítit latentní výbušnost, měl jste v životě zásadní konflikty?
No jéje! Ale naštěstí se tím zas tak moc nezabývám. Někdy byly i ku prospěchu, zbytečných ovšem bylo více.
Někdy jste řekl, že malíř velkých figurálních pláten musí být silný a zdravý, jinak, že se jeho nedostatky (neduhy) projeví znatelně na výsledku. Něco na tom je. Jak je to však s charakterem? Může být (dobrý) umělec (velká) svině?
Svině nemalují. Kdo je svině, nebývá umělec, ono se v malířství moc lhát nedá. Charakter autora je v jeho díle. Pokud vím, malíři, které obdivuji, byli i nadprůměrně slušní lidé. To věří netalentovaná lůza, že „génius je zvrhlý, zkažený a zlý.“
Vaše samostatná výstava se konala v roce 1967 v tehdejší Galerii Mladých v pražském Mánesu. Měl jste krátce po absolutoriu na AVU. To bylo tehdy tak idylické?
Žili jsme v iluzi. Byla to doba nadějí. Byla tady taky „Špálovka“, Jindřich Chaloupecký, Ruda Němec a lidi kolem ní.
Mluvil Vám tehdy někdo do výběru? Dnes to někdy vypadá jako by vystavoval v první řadě kurátor než autor. Nebo vítáte cizí názor, poradu, pomoc tohoto druhu?
Nikdo, byla to tzv. Síň mladých, asi třetí výstava. Když jsem v Paříži potkal francouzského malíře po absolvování, tak mi záviděl.
Šedesátá léta jsou dne velice glorifikována. Řada sběratelů se na ně specializuje a neuznává jiné období. V čem byla tato dekáda tak jedinečná?
Jakási radostná důvěra, že všechno je znovu nalezené a malířství je důležitější než biograf, popmusic, televize a kopaná. Bylo tání, panovala všeobecná iluze, že bolševismus je neformovatelný. Každý rok se smělo víc a víc. Všichni byli nažhavení po zakazování v padesátých letech.
Myslíte, že kdybyste začínal o něco později, že by Váš rozjezd nebyl tak rychlý a úspěšný?
Nebyl, to docela jistě. Rok 67 byl pro mě explosivní, základní a určující. Idyla skončila v srpnu 68.
Na zmíněné výstavě v Mánesu jste představil legendární „běžce“. Jak jste se k nim dostal?Jako by jste přejímal současné nemyslné zbožštění sportovců…
Jak vidíte v katalogu první výstavy, byly to grotesky, zdi a legrácky. Běžci a běžky přiběhli až v 67 a v 68 už zase odběhli. Jako v mé grotesce byly pop inspirace konkrétními zdmi mého žižkovského ateliéru, tak fotografie běžců a fotbalistů jsem nacházel v novinách. Také mě na tom fascinovalo ráno koupit noviny a pak z nich hned vypálit obraz.
Pohyb, neklid, proměna – to byly pro Vás charakteristické vlastnosti a znaky. Také z Picassa Vás zřejmě zaujala poloha spíše dynamická. Převažuje většinou názor, že spíše destruoval než povznášel, dokonce i Jindřich Chalupecký mu vyčítal přílišnou pozemskost, bezobsažnost, absenci jakékoliv transcedence. Vy to vidíte zřejmě jinak, že?
Pablo jest model tvoření radostného. Chalupecký byl člověk podnětný, který měl čuch na rodící se umění. Otcovsky povzbuzoval, vystavoval nás a podněcoval, měl jsem ho rád. Ale dva jeho názory mi byly zcela proti všemu v co věřím. 1. Zbožňování velkého Marcela. 2. Tvrzení, že zárukou pravosti je to, že se toho musí dělat málo a nepřetržitě se při tom bičovat a pochybovat. Ale přesto to byl zahradník talentů a Velký Iniciátor. To pro mě je Picasso čistá radost z díla zběsile konaného. A to je služba a naplnění. Určitě je mezi nebešťany. Myslím, že to je Chaloupeckého velmi nešťastné tvrzení a ta komparace s tolik důvtipným Marcelem… Chcete-li, myslím si pravý opak.
Řekl bych, že Vaše vzývání „tomu nahoře“ se blíží spíše antickým či jiným starodávným mystériím, kdy uctívání bylo záležitostí také dosti tělesnou, taneční a sexuální…
Dionýsos mi byl bůh vždycky sympatický a spíše nežli Apollona, měl jsem v lásce Herma, toho posla bohů. Dionýská mystéria se u nás pak degenerovala v ožralá píchání při MDŽ. Jak se v tom teď vyznat?
Syrovost a erotika se u nás v umění příliš nenosila. Přednost zde – v zemi tak málo zbožné – měl spíše lyrismus, poetika apod. Čím si to vysvětlujete?
Jsme poživační a stydliví. To je ten český sen. (Ve snu přeci nikdy nedojde k naplnění touhy). V. V. Štech, kterého jsem ještě zastihl v roce 1957 na AVU, když mluvil o stěhování národů, na nás jednou zařval: „A Hunové dál nemohli, protože tam byl les!“ Čechy jsou, jak víme, kotlina obklopená horami a neprostupnými hvozdy. Ještě moje babička ze Lhoty, dobrá katolička co věřila v Pána Boha, když mě vyprávěla pohádky, tak se se mnou bála Polednice, Klekánice, skřítků, vodníků a Hejkalů. Sv. Václava jsme zabili, protože chtěl křesťanství a Evropskou unii. Nebo co udělal bratr Žižka s Adamity? Pomordoval je! Byli nahatí a smilnili, od té doby si všichni dávali pozor. Lid si chtěl snít a uctívat bůžky pohanské, kde se sex bohatě praktikuje. V malířství Umělecké besedy se smělo píchat za chalupou na mezi z důvodů sociálních.
Informel vládl šedesátým letům. Jeho znaky se staly až jakýmsi dogmatem, ošklivost byla povýšena na pravdu. Veškerý projev byl potemnělý, nebarevný, bezvýchodný, zahleděný do sebe… a samozřejmě nefigurativní. Vy jste musel svým projevem přímo provokovat, nebo se Vám smáli? Jaká existovala vlastně v té době tolerance mezi jednotlivými názorovými tábory?
Kupodivu nesmáli, to teď se smějou víc. Osobně jsme se snášeli (v hospodě) až příliš dobře. Oni kluci k tomu vedli řeči mystické – o baroku a existencialismu – tak proto jsem maloval z popele a acronexu zdi s nápisem „Servít je astrál.“ Oni byli oficiální underground tak od let 63-67, takže už z toho byli také unaveni. Pak už je ani nezakazovali – a to byl konec srandy. To se strukturalisti spíš vylučovali navzájem.
S odstupem času se u Vás objevují stále nové odlišnosti od strukturalismu, totiž: humor, nadsázka, (sebe)ironie… Vy neumíte být umělecky dlouho vážný?
Vždyť já jsem vážný!!! Zeptejte se herců a uslyšíte, že je nejtěžší hrát v komediích. Veselé malířství je ale strašná dřina.
Ve Vaší práci se prolínají různé vlivy. Citujete staré mistry (Leonardo, Tizian), osobitě jste rozvíjel Pop art, Surrealismus atd. Je to záměr nebo nutnost? Mnohdy jde o protichůdné tendence, přesto ve Vašem podání si tyto polohy neprotiřečí, ale doplňují se. Je to výjimečné. Dělá Vám potíže „přepnout“ z jednoho období na druhé?
Pro největšího eklektického manýristu je to normálka – přímo povinnost. Nepřepínám.
Pro Vás není asi důležitý styl jako lehce a pozvolně se rozvíjející ikonografický soubor vlastního tvarosloví…
To je mi vskutku zcela cizí.
Rok 1974 je u Vás jistým mezníkem. Začal jste malovat Krylem, obrazy se změnily, jsou více barevné, plošnější, méně iluzivní, dramatičnosti ubývá, také inspirace fotografií skončila. Je tato změna výsledkem vědomé úvahy nebo těžko vysvětlitelným zlomem?
Chtěl jsem to mít čisté a hezky barevné v tom komunistickým bordelu a špíně.
Začal jste malovat také převážně stroje. Opustil jste oblíbený motiv lidské figury. Nebylo Vám líto vzdát se úspěšného projevu? To by byla na Západě zřejmě umělecká sebevražda…
Když to od vás nikdo nechce, můžete si šmudlat co je vám libo. Tehdy jsem nemohl nic vystavit – stroje až v osmdesátých letech, takže těchto starostí jsem vyl vskutku zcela prost. Míval jsem třeba rád Alechinského, ale když jsem pak viděl jak to furt mydlí dokola…
Stroje u Vás vnímám jako jisté podobenství. Mašinérie totality se rozběhla naplno. Existují zde nějaké vědomé souvislosti s Grossovými „strojky“?
Ten totáč se tam nějak vloudil, tehdy v sedmdesátých letech mi opravdu došel humor, ale na Grosse jsem nemyslel. Bližší mi byl Hudeček.
Ve strojích je také u Vás přítomen člověk. Dokonce je v některých místech lidská postava zašifrována. Také různé součásti mívají antropomorfní charakter. Přešel Vás humor opravdu?
Přešel mě úplně, ale nebyl jsem sám… některé stroje jsou z vlastních kreseb – biostroje nebo tak nějak, jiné z fotografií.
Humor a patřičná nadsázka se u Vás nicméně projevovala v obrazech blízkých komiksu. Ty jste dělal paralelně se stroji nebo šly tyto projevy po sobě?
Napřed stroje, pak komiksy, napřed olejem, pak akrylem.
Další významnou etapou jsou ženy–stroje či ženy–kudlanky. Také v této souvislosti používáte označení Alpa. Proč?
Za mých mladých časů měla každá slušná drogerie u vchodu velkou smaltovanou reklamu na francovku Alpu (kadmium žluté střední, ultramarín tmavý).
Kudlanky v přírodě, jak známo, po spáření svého partnera – samce sežerou. Měl jste i tento fakt na mysli, když jste je maloval a takto pojmenoval?
To si pište! Jsou strašlivější než žraloci. Sameček kudlanky s nakousnutou hlavou lépe kopuluje.
Jak se na výstavách takových „kudlanek“ projevují návštěvnice? Cítí se potrefeny, pobaveny, zesměšněny? Nebo jsou polichoceny, že Vás tak zajímají? Na feministky se snad ani nemá cenu ptát…
Ty potrefené mi to neřekly, spíš byly polichoceny, že z nich mám tak posvátnou hrůzu. Ženy jsou potěšeny, když jsou zobrazovány a to na jakýkoliv způsob. Taková je má zkušenost.
Domníváte se, že u každého kvalitního díla musí být jistá dávka erotického náboje?
Ale nemusí, to si jen tak k stáru malíři namlouvají. Bez iluzí nelze žít. Ve významných obrazech z Louvru žádná erotika není. Je tam Vznešenost, Prostota a Něha.
Není tedy spíše známkou dobrého díla jisté odpoutání a osvobození od zotročujícího pudu, jak pravil Schopehauer?
S kým pudy lomcují, pokoje mu nedají. Nevěřte mu, byl to pěkně žlučovitej dědek posimistickej. Kubišta ho dobře namaloval – je to v Moravský galerii.
Žena ve Vašem pojetí prošla v dalších letech nejrůznějšími proměnami. Po zmíněných kudlankách či jakých obřích plošně malovaných ňadrech z osmdesátých let, vstupují na scénu tzv. ušatky. Proč mají tak velké uši?
Protože uši jsou záhadný labyrint eroticky citlivý. Naslouchají vábení samců.
Málo na ženě akcentujete „pozadí“, jinak tak u malířů minulosti oblíbené…Jste spíše přes ňadra?
Pane Wagnere, obé tyto půvabné znaky ženské krásy mě přitahují stejně. Byl jsem kojen, nejsem předčasně odstavený a nic není ošklivějšího než hubenice v texaskách. Ženy mají býti při těle – mírně nebo hodně, ale určitě ne vůbec! Ani u Giacomettiho nejsou bez ňader a zadečků jedna moje výstava se ostatně jmenovala Venus Kalipygos, tedy Venuše hyždí krásných. Ušatky mají ňadra dojemně přesazena či zveličena, mají něžný půvab jisté bezbrannosti. Víte co my jsme zkusili než jsme se mohli alespoň podívat? O to je mládež dneska ošizena (sláva, už jsem senilní). Těch konflíčků… a tehdy se dívky ještě dost bránily… Ale pak to bylo oslnění, úžas a úchvat! Tak to milý hochu bývalo za mého mládí.
Ušatky jsou vesměs bytosti, jejichž fyziognomie je surrealisticky přeskupena. Je nepravděpodobná, já bych řekl spíše odpuzující… Na druhé straně malujete od konce osmdesátých let celou řadu mužů – „správně temperovaných hochů“. I když je v tom cítit jistá ironie, přeci jenom je ta disproporce evidentní. Ženy v podobě Ušatek (dříve kudlanek, požárnic, sexuoložek, tlusťošek atd.) jsou deformovány. Muži naopak pojímáte jako kánonické souměrné bytosti s pevnými „soustruženými“ těly bez vady na kráse. Proč?
Odpuzující? Zapište si za uši, pane Wagnere, že moje Ušatky jsou bytosti vstřícné a sympatické! S klukama to je potíž, když nežijeme zrovna v Athénách v 5 stol. před Kristem.
Dobře, ponechme teď tu věčnou dualitu stranou. Myslíte si, že existuje nějaké obecnější kritérium pro to co je dobré dílo ať už je to hudební skladba, báseň nebo obraz? Je to otázka pouze osobního názoru, jak se rádo a scestně říká, nebo lze cosi obecně platného vystopovat?
Celé dějiny umění jsou kritériem jediným, jistým a neomylným. Dá se to pověsit vedle Mistrů nebo ne? Osobní názory mají troubové. Obrazy Mistrů mají vnitřní pravdivost a dokonalost výkonu profesionálního. To by se kurátorům, té bandě většinou zapařených frustráků, líbilo – kdyby to byli oni kdo to určuje!
Co to tedy znamená, když někdo řekne „obraz se mi líbí (nelíbí)“. Je jeho soud ovlivněn osobní dispozicí, výchovou, vzděláním, prostředím, zkušeností čím?
Většinou, bohužel, samolibou omezeností. To neznamená nic. Pokud se ovšem bavíme o obrazech a ne o všelijakých plácanicích.
Jak moc je u malíře důležitý intelekt? Vy jím zřetelně oplýváte a je vidět, že to není při práci na škodu, nepřekáží Vám však někdy?
Tak… obtížný přebytek intelektu opravdu necítím. Na překážku jest být blbým. Jest však možno považovat za jisté, že v malíři musí býti jistá nevinnost, jest může být dokonce zvána prostoduchostí. Jak by to, prosím Vás, mohl jinak dělat?
Není podle Vás „naivní plácání barvy na plátno“, tedy „ruční“ malba poněkud přežitkem, jak někteří ještě nedávno vykřikovali?
Fuj!!! Když vidíte ty bejky z Altamiry, zakoušíte snad také jakési ztotožnění a praúchvat. Copak to nějaká fotografie může nahradit? Ano, malířství je svou podstatou plácání barev za účelem zobrazení. Není-li tomu tak, jedná se o něco jiného, což mě nebaví zkoumat a je to také většinou příšerně nudné. Malířství je totiž vzrušující.
Proč tedy klasický obraz stále přežívá? Neměl jste přesto někdy nutkání projevit se prostřednictvím jiného „aktuálního“ média?
Obrazy nepřežívají, ale ony jsou. Jednu dobu jsem chtěl zvětšovat fotocestou koláže a solarizací měřit barvy. Narazilo to na peníze a možnosti doby. Také jsem chtěl z plechů a oceli vyrábět velké sochy aktů dynamických. Nikdy jsem se neodhodlal.
Věříte ještě na centra umění? Dříve se jezdilo do Paříže, nyní do New Yorku a Berlína. Má to ještě vážnější opodstatnění?
Ale to víte, že ano. Naštěstí každý chvilku tahá pilku. V době kdy mladí šéfové mohou řídit nadnárodní společnosti ze stanu na poušti, víme co se kde na světě šustne. Ale malířství není o šustění, ale o tvoření jako takovém. Celá tzv. centra vznikají přirozeným pohybem času a okolností. Teď ovšem, bohužel, spíše kolem center tržních. Nebo bohudík?
Co si představujete pod pojmem postmodernismus?
Pabla Picassa jak se dožil doby postpicassovské a samozřejmě sebe.
Vaše obrazy se prodávají za poměrně vysoké ceny. Jsou tedy zpravidla dostupné jen movitým sběratelům. Jací jsou, dají se nějak rozdělit a charakterizovat?
Jsou mezi nimi lidé hodní a skvělí a stejně tak i Hanzlíci. Obrazy bych sbírat nemohl, kresby ano, to ano. Ale mám doma sochy Nepraše, Preclíka, Hladkého, Pauzera a mám je rád. Většina tzv. movitých sběratelů to ale nesbírá na kšeft, ale aby jim to dělalo radost jako mě ty sochy. Měli bychom si je předcházet, protože ty nejmovitější kupují spíše krokodýly, auťáky nebo blondýny. Sběratelé mých obrazů jsou mi stále sympatičtější.
Jaké jsou Vaše nejbližší plány?
Přece namalovat velký nahatý chlapy a to dobře. A taky najít teď v tom svém bordelínu nějaké zajímavé fotografie, když jste si připravil tolik otázek, z jichž mnohé mě donutily k zamyšlení a vyjádření. Sám bych se styděl. Tak si říkám, kdo dostává takové podobné otázky, zda je ještě perspektivní borec pro české malířství…
Radan Wagner, 2006
foto: idnes
