Jiří Kornatovský a Jasan Zoubek v Roudnici
V Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem je do 2. září otevřena výstava dvou představitelů střední generace české výtvarné scény. Ve volném dialogu se zde představují Jiří Kornatovský a Jasan Zoubek. Kresby a plastiky v nevelké instalaci se v některých momentech přirozeně doplňují, jindy zas odkazují k odlišnému pojímání zdejšího světa i jeho přesahů.
Kornatovský a Zoubek jsou svým založením spíše uzavření a pobývající tak dobrovolně v jakési nerozptylující klauzuře mimo dočasná výtvarná proudění. V dnešní době však toto konstatování příliš nevypovídá – je dokladem povrchního nazírání a hodnocení dílčích uměleckých projevů. To, co je na obou autorech nápadné a možná i poněkud neobvyklé, je především umanutost jejich pracného usilování a dobývání vlastního projevu, možná i patrnější tendence k nadčasovému a zobecňujícímu výrazu. Ani u jednoho z vystavujících, při ohlédnutí za dosavadní tvorbou, nenalezneme výrazné odbočení k experimentům či dokonce paralelní (více-stylové) tvůrčí pohybování. Jejich kompaktní práce má „bytelný“ základ a těžce dobytá východiska je zbytečné bez zjevného důvodu jakýmkoliv způsobem opouštět.
Jiří Kormatovský (nar. 1952) se prezentuje na roudnické výstavě rozměrnými, často i staršími, kresbami na papíře a menšími, spíše novějšími, uhly na plátně. Výrazový rejstřík zůstává v podstatě stejný, jen pozornější divák postřehne dílčí posuny či neviděné variace. Jeho zpravidla do sebe soustředěné kompozice se poslední dobou více rozvolňují a rozhýbávají – kruhové či elipsovité tvary jsou nyní bohatší a nepravidelněji rostlé (Meditace, 2006). V sále tedy zaujme – tak jako obvykle u tohoto autora – na první pohled precizně vedená kresebná struktura, bezchybně vrstvený „plovoucí“ útvar obestřený poněkud tajemnou atmosférou v nekonečném prostoru. Je-li divák pro takové až přízračné setkání naladěn, může se snadno oddat vystaveným černobílým útvarům – jakýmsi plynoucím modlitbám – tichým kontemplacím pozvedávajícím nás kamsi za nahodilé pozemské jevy. Hledání magického středu, snaha uchopit – až v jakémsi tvůrčím transu – nadpřirozeno, posedlost komunikací se světem za světem, odpoutání se od běžných reálií – to činí z Kornatovského pozoruhodného a přitom nenápadného vizionáře.
Jasan Zoubek (nar. 1956) je v tomto ohledu zdrženlivější a méně fantaskní. S pokorou vzhlíží spíše k přírodním či kosmickým jevům – jejich cyklickým stavům a procesům, respektuje a jen lehce individualizuje panující řád a jeho neměnnou ikonografii. Je spirituálnější a sdílnější, pohybuje se mezi odkazy dávných věků, tradicí a vlastním pojetím. Na výstavě zaujme kromě jeho již známých „křtitelnic“především jeho nejnovější soubor pěti kamenných plastik (Apel, 2007). Vedle sebe řazené bloky – stély, vytáhlé a dopředu nakloněné, se liší jedna od druhé jen nepatrně a to mírou zvrásnění či tvarem hloubení. Každá v sobě ukrývá vnitřní temný prostor, jehož osou je vystupující tenká, ale pevná „páteř“ – vertikálně vedená hrana vynořující se podle dopadu okolního světla. Zoubek tak i na této výstavě představuje své objekty s jednoduchým (prostým, ale působivým) tvaroslovím a symbolickým vyzněním. Kameny se stávají vztyčenými nikami, schránkami duše, rozevírajícími se torzy. Těžké a přeci tak křehké bloky působí nestabilně a zranitelně, přesto se zde odhodlaně tyčí a vypovídají svůj příběh.
Těžko posoudit, zda je výstava typickým dialogem dvou individualit. Nedá se ani říct, že by se oba představené světy vzájemně výrazně doplňovaly a rozvíjely. Kornatovský je spíše mystikem, vizionářem, médiem zhmotňujícím své vize. Zoubek je naproti tomu zemitým ctitelem tušeného pevného řádu, abstrahuje již stvořené, postupným odhmotněním se dobírá jakési vše prostupující věčné kosmologie. Jedno je však jisté: máme před sebou vyzrálé projevy, osobnosti dlouhodobě pevné ve svých názorech a projevech. Oba svou tvorbou ducha povznáší a vedou nás k tolik potřebné duchovní kontemplaci.
Radan Wagner,
