Malíř a poutník Jan Trunda
Jan Trunda (nar. 1974) je zvláštním solitérem české výtvarné scény. Na pražské Akademii výtvarných umění absolvoval krajinářský ateliér u profesorů Františka Hodonského a později Antonína Střížka. S jejich přispěním nalezl vlastní směřování odpovídající jeho naturelu a představám. Již řadu let tak jde vlastní cestou bez vážných zakolísání a zjevných odbočení. Je malířem poučeným, přemýšlivým a trpělivým. Nepodléhá dobovým náladám a tendencím. Vytváří si vlastní svět, který je však otevřený vnějším zážitkům. Malbou či kresbou kontempluje a dobírá se zpředmětnění svých niterných pocitů.
Tento autor střední generace zná a ctí řemeslo. Na svých dílech pracuje pozvolna, s potěchou a bez přílišných ambicí. Zásadní experimenty formální či obsahové jej nelákají. Obrací se spíše k prověřené tradici a k odkazu historie umění, z které čerpá řadu podnětů. Kreslí či maluje krajiny, městské scenérie či portréty. Tiché, nehybné a čímsi kouzelné bývají jeho intimně laděné kompozice. V nevelkých formátech mísí viděné, prožité i vysněné. Tradičními výrazovými prostředky přesně artikuluje své představy. Realistickou modelací, přirozenou perspektivou a pravděpodobnou barevností vyjevuje příběhy na pomezí skutečnosti a fikce. Kam je kladen momentální důraz, záleží jen na autorovi a jeho zvolené projekci. Jeho básnivá, splývavá malba zpravidla nerozlišuje navyklé dělení a pohrává si volně s konkrétním místem a časem.
Trunda rád a pravidelně vyráží na cesty. Jako tichý poutník se nechává okouzlit českou krajinou či italským městem. V domácím prostředí nalézá spíše romantickou přírodu (Skála, Pohádka, Pískovec), kde v pastózních vrstvách i vytíraných lazurách zachycuje temný les, světlé paseky či skalnaté panoramata pamatující kroky C. D. Friedricha. Jednotlivé obrazy jsou obestřeny stíny i důmyslně nastavenou hrou zlatistých valérů. Skutečné, někdy zcela náhodně objevené motivy působí díky podmanivému podání spíše jako vzpomínka na doby dávno minulé a místa dosud panenská.
Podobně je tomu u italských motivů. Na Apeninský poloostrov se mohl několikrát vypravit sám nebo se svými studenty z Hollarovy střední výtvarné školy. Tak poznal milovaný a vytoužený Řím, Florencii nebo Benátky – respektive Villu d´Este, Hadriánovu vilu, Pantheon či krásně sešlé vodní kanály a paláce. Trunda je dobrým pozorovatelem, schopným pečlivě zaznamenávat výjevy akvarelem, ale i režisérem konečného vyznění na olejomalbě, kterou po návratu vytváří už jako autorskou vizi. V podmanivém šerosvitu (Můstek), veronésovské svěží zeleni (Lávka) či kontrastní orchestraci světla a stínu (Pantheon) vnímáme lásku a obdiv k navštíveným místům.
Trunda tak nevystupuje vždy pouze jako malíř a interpret pozorované atmosféry. V jiných případech diváka nenápadně mystifikuje – aranžuje celky z jednotlivých záznamů. Ty skládá do důvěryhodných plánů a nových souvislostí – do průzračných nočních situací (Orfeus), surreálných či metafyzických momentů (Prchající) a rafinovaných žánrových záznamů (Středomoří). Tak se může setkávat na jedné ploše plátna silueta bájného pěvce za skly prozářených renesančních arkád, Davidův chricovsky vržený stín na zchátralé přímořské zídce pod šímovskými oblaky či zbytky antických pilastrů s ženou v povzdálí věšící prádlo. Trunda cestuje i poznává, prožívá a vymýšlí, je pokorný i pln fantazie. Všední dění prolíná se zjeveným a zaznamenané okamžiky s (ne)možnými. Realitu nepopírá, jen jí umocňuje do zhuštěné podoby. Ostatně původ jednotlivin a pravdu úhrnu zná jen sám poutník – umělec.
Také jeho portréty či figurální kompozice mívají své vlastní (skryté) příběhy a obecné (zjevné) podoby. Malíř se nespokojí pouze s vystiženým charakterem sedícího modelu. Nastalou situaci v balthusovském ražení stylizuje a posouvá k nadčasovosti. K sedící ženě (Múza) přidává nové atributy – průhled oknem na kupoli sv. Petra, v ruce držený dopis či ornamentálně pojednané sošné šaty. Jindy zas civilní podobiznu (Amorek) převádí světlem a výrazem k dalším odkazům a významům.
Trunda se tedy nespokojuje s pouhým realistickým přednesem jakéhokoliv místa. K vybrané scenérii přidává osobní vztah nebo mu je pouze záminkou k dalšímu zpracování a transformaci. Ani jeho zátiší, třebaže věrně zaznamenaná, nepůsobí všedně. Ozvláštněná jsou siluetou stínu (Růže), letícím hmyzem (Vážka) či citací částí figur (Vánek). Některé prvky se opakují (papírová lodička, rohlíky, suché květy, židle, drapérie), jiné se v zahuštěném skupenství domácích předmětů jen nenápadně zpřítomní. Přesto je zjevné, že malíř volí různou (pestrou) skladbu věcí, které důvěrně zná a užívá.
Významnou součástí Trundovy tvorby jsou kresby tuší. Na nich se plně rozkrývá tichá, introvertní a možná i melancholická povaha, víra v krásu, křehkost a humanitu. Jemnou šrafurou v černobílých valérech zjevuje mnohoznačné vizuální básně. Předivo pavučiny na pozadí noční oblohy, kapradí na břehu stojaté vodní hladiny, stará panenka, busta s obtočenou kožešinovou šálou…, ale i antické či renesanční sochy, připomínající v bělostných torzech (Moře) či stinných hrách (Obr) blahodárné prostupování času a prostoru. V temnosvitné měkké modelaci skrývá se smysl pro každý detail – travinu či živé stvoření – také však jakési františkánské soucítění s veškerou existencí cirkulujících zas a znovu mezi nebem a zemí.
Trunda má dar žasnout a nadále být překvapován a inspirován každým dnem a novými vjemy, které neváhá včlenit do svého světa. Jeho práce jsem poznal při jeho absolutoriu na Akademii na jaře roku 2000. Tehdy jsem si, mimo jiné, poznamenal: „Jeho projev je přirozený a upřímný… reflektuje svět jako nejednoznačnou a relativizující scénu… jako směsici reálnosti a nad-reálnosti, všednosti i tajemnosti, jako jakýsi labyrint odkryté prosvětlené scény a temných zákoutí.“ Nyní jsem spatřil jeho obrazy a kresby téměř přesně po třinácti letech na výstavě v pražské Tróji, kde vyrůstal. Projev má dnes o něco střídmější a méně výpravnější – více soustředěný na podstatu jevu. Také v podání je znát větší jistota. Mnoho dalších změn zde však nenalezneme. Naštěstí. V Trundově případě bychom totiž neměli mluvit o posunu a očekávat rázné zřeknutí se zakořeněných daných dispozic a zásad. Je silný a přesvědčivý právě v odolávání okolních pokušení a upevňování autonomních východisek a vnitřních cílů. Nepohybuje se tedy ve své tvorbě, řekněme, horizontálně, ale vertikálně – tedy postupně nenačítá, ale vše prohlubuje.
Trunda nikam nespěchá. Učí své studenty a kreslí, maluje, cestuje a poznává. Jeho umění má jakýsi půdorys, jehož hranice nemíní a nepotřebuje překračovat. Tvorba se tak nestává produkcí, ale pomalou soustředěnou sondou do citlivé duše a pozitivní osobnosti. Vystavuje jen ojediněle, katalogy si píše a vydává sám. Svou prací je šťastně posedlý.
Radan Wagner, 2013
