Možnosti dialogu Jana Švankmajera
V těchto dnech probíhá v Domě U Kamenného zvonu retrospektivní výstava Jana Švankmajera (nar. 1934). Ambiciózní projekt nabízí v celé šíři jeho dosavadní tvorbu v mnoha projevech i oborech, kterými se zabývá od počátku šedesátých let. Stovky artefaktů připomínají a dokládají autorovu umanutou pracovitost, svěží imaginaci a bezvýhradnou originalitu.
Švankmajer má světové renomé, v hlavních metropolích se pořádají přehlídky jeho filmů, uváděny jsou výstavy ve významných galeriích a muzeích, jeho příznivci a následovníci lační po osobním setkání. Tato osobnost je výtvarníkem, loutkářem, filmovým režisérem a scénáristou. Na české umělecké scéně se objevil koncem padesátých let jako autor strukturální malby či asambláží. Tendence pod mnohoznačným názvem informel byla tehdy jedním ze společných jmenovatelů nastupující generace. Na neoficiálních jednodenních výstavách v soukromých ateliérech se ti odvážnější (Jan Koblasa, Aleš Veselý, Zdeněk Beran a další) vymezovali vůči strnule panujícímu socialistickému realismu. Švankmajer se však záhy vydal vlastní cestou. Pouhá výtvarná, byť sebekvalitnější, hodnota mu připadala druhořadá. Opustil tedy svět temné abstrakce a upřel pozornost k svérázné figuraci. Vrátil se k loutkářství, které vystudoval na DAMU a ke krátkometrážním filmům. Zde byl již patrný příznačný rukopis – proměňování živých i neživých „předmětů“ – fantaskní příběhy (Leonardův deník, 1970) či podobenství vypravující o neutěšené politické situaci (Zahrada, 1968).
Od počátku sedmdesátých let je Švankmajerův život spojen se surrealismem. Osudové bylo setkání s teoretikem a prokletým básníkem Vratislavem Effenbergerem, hlavní postavou Surrealistické skupiny v Československu. Jako nový člen zde spolupracuje na kolektivních projektech, jež mnohdy sám inicioval a vytváří řadu koláží, objektů či jiných výtvarných prací. Tvoří svobodně a věnuje se stále dalším experimentům. „Ať vám to připadá paradoxní, surrealismus, toto nejsvobodnější, k anarchismu se hlásící hnutí, bylo a stále je především hnutím kolektivním. To, co ho drží pohromadě, je společný program, společný zájem o určitá témata, společný ´poklad umění´, tvůrčí a myšlenková výměna. Tedy, žádná společná estetika,“ zdůrazňuje Švankmajer. Tak hledá a nalézá další možnosti jak hlouběji uchopit či transformovat realitu a probudit dřímající vnímaní pomocí všech smyslů. K tomu volí odpovídající výrazové postupy. Vytváří například taktilní objekty – různě modifikované artefakty či skulptury určené pro hmat. Věnuje se gestickému sochařství, kdy je do hlíny otiskované okamžité gesto bez předběžného plánu a bez jakékoliv estetické ambice. Vznikají taktilní asamblážové básně a další experimenty.
Švankmajer nenaplňuje vědomě (záměrně) žádný jednotný styl. Také v čase se pohybuje dle libosti a bez předsudků. Jako umělec a sběratel je inspirován renesančními umělci, rudolfínskými sbírkami a středověkými alchymisty. K tomu dodává: „Alchymie je pro mne především úžasný magický výkladový systém. Takových absolutních výkladových systémů je celá řada, například psychoanalýza, marxismus nebo pro křesťany bible. Alchymie je ovšem jeden z nejstarších a nejimaginativnějších. Transmutace mě zajímá právě ve vztahu k naší mysli, našim smyslům, nikoliv transmutace neušlechtilých kovů v ušlechtilé.“ Švankmajer tak vytváří novodobé varianty alchymistických nástrojů, nádob a dalších hermetických atributů. Zásadní je pro tohoto vyznavače podivnosti objevení díla proslulého Giuseppe Arcimbolda, který sestavoval imaginární tváře či postavy z obrazů zvířat, rostlin a jiných nečekaných fragmentů. Takový skladebný princip pak Švankmajer s oblibou uplatňuje ve svých grafických cyklech, sochách a objektech stejně jako v animovaných snímcích. Filmová a výtvarná tvorba je tak úzce propojena (Zánik domu Uscherů, 1980, Něco z Alenky, 1987, Lekce Faust, 1984, Šílení, 2005, Přežít svůj život, 2010 a řada dalších).
Dům U Kamenného zvonu je pro výstavu Jana Švankmajera jak stvořen svou starobylostí, členitostí i tajemnou atmosférou. V četných sálech a zákoutích dvou podlaží nalezneme vše podstatné, co tento surrealista stvořil: texty, fotodokumentace, knihy, osobní deníky, filmy, malby (také obrazy jeho manželky Evy), kritiky, plakáty, frotáže, koláže, kreslené scénáře, asambláže, objekty, sochy, kresby, grafiky, stroje či zařízení. Prostory jsou díly přímo napěchovány – po vzoru tzv. kunstkomory, kterou ostatně autor také buduje na Šumavě. „Kunstkomora v zámku na Horním Slavkově je zatím moje poslední obsese. Je to jakási moje daň splacená rudolfínskému manýrismu. Myslím ideově, nikoliv obsahem. Mezi kunstkomorou a muzeem je zásadní rozdíl, asi jako mezi alchymií a chemií. Zatímco muzeum slouží jako dokumentace určité lidské aktivity, je objektivně budované a má své návštěvníky především poučit, pak kunstkomora je odrazem subjektivní posedlosti…“, vysvětluje Švankmajer. Samozřejmě tento přístup neplatí na pražské výstavě doslovně. Samotná koncepce se zde odvíjí od jednotlivých filmů a jejich ukázek a přináší nejen artefakty a scény z filmů, ale i umělcovu volnou tvorbu. Patrné jsou inspirační zdroje, tvůrčí procesy i jednotlivá obsedantní témata: dětství, sen, jídlo, erotismus, loutkové divadlo, sběratelství, slast, transmutace, magie, svoboda a nezávislost (v expozici je vystavena také korespondence mezi Václavem Klausem a Janem Švankmajerem, v které umělec vysvětluje, proč nemůže převzít od prezidenta státní vyznamenání). Ostatně k nezávislému umění poněkud skepticky Švankmajer dodává: „Smysl autentické tvorby je rozšiřovat prostor svobody, nikoliv poučovat nebo dělat lidi lepšími.“
Výstava s názvem Možnosti dialogu (Mezi filmem a volnou tvorbou) nabízí skutečnou rozpravu mezi dílem a divákem, také však zjitřenou a naléhavou sebereflexi našeho zaběhnutého vědomí a dřímajícího podvědomí. Není to jednoduché, ale obohacující. Nechcete-li expozicí proběhnout jak turisté na Staroměstském náměstí, vyhraďte si na prohlídku více než hodinu.
Radan Wagner, 2012, psáno pro Literární noviny
