Jan Křížek: Od umění ke včelám
Ve Valdštejnské jízdárně v Praze byla otevřena výstava objevující v celé šíři dílo Jana Křížka (1919 – 1985). Tento český umělec, žijící od konce čtyřicátých let v Paříži, byl uznáván Pablem Picassem, Jeanem Dubuffetem i André Bretonem. Přesto nemá stálé místo v širším povědomí a dějinném kontextu. Proč tomu tak je? Expozice se snaží nalézt odpovědi i poukázat na pozoruhodný svět této svérázné osobnosti.
Paříž byla spolu s nastupujícím New Yorkem v první polovině 20. století přitažlivým a inspirativním centrem výtvarného umění. Zde se rodily nové směry a formovaly další neotřelé cesty k poznávání moderního jedince i jeho zjitřené duše. První a zvláště pak druhá světová válka přinesly rozčarování a skeptický pohled na racionální a lineárně vedený pokrok. Umění tak začalo hledat spásu v nitru člověka – v jeho přirozených kořenech a také v epochách dávné historie.
Křížek se rozhodl zůstat se svou ženou ve Francii v roce 1947. Pro české umělce to byla země zaslíbená. Vzpomeňme na Františka Kupku, Toyen či Josefa Šímu, abychom zmínili ty nejznámější a nejúspěšnější. Atmosféra svobody se však mísila s tvrdou realitou. Křížek to v exilu neměl nikdy lehké. O tom často psal do Prahy svému životnímu příteli a kolegovi Václavu Boštíkovi: „Je pravděpodobné, že si těžko mohu představit tvůj život tam u vás, ovšem myslím, že pro tebe je to přinejmenším tak obtížné jako pro mne si to představit tady. Přesto, že jsem tady byl již delší čas, nedovedl jsem si představit určité věci, které mne dnes potkávají a pravděpodobně ještě potkají. Přísloví ´život je boj´, je tady dovedeno do takové skutečnosti, o jaké se nám při našich debatách nezdálo.“
Výstava ve Valdštejnské jízdárně dokládá v kresbách a sochách Křížkovy představy o umělecké tvorbě. Ohromí nás svou spontaneitou a syrovostí, osobitým „naivním“ přednesem i mírou aktuálnosti své doby. Exponáty jsou časově vročeny, názvy však nemají. Autor totiž nepřikládal důležitost jednotlivým dílům, ale vlastnímu kontinuálnímu procesu jako celku. Křížek se vyjadřoval v různých materiálech – v kameni, dřevě, keramice a často kresbami a malbami na plátně či papíře, které se staly jakýmsi průběžným deníkem. Odrážejí různá období a vlivy, ale především ukazují zřejmé a trvalé směřování bez jakýchkoliv kompromisů a zbytečných příkras. Křížkovo dílo je vskutku autentické a přímé. Velkolepá výstava složená ze soukromých i státních sbírek českých a francouzských bude pro mnohé návštěvníky naprostým objevem. Jedná se o počin záslužný, někdy až detektivní. Kžížkovo dílo bylo a je z různých důvodů málo známé a prezentované. V každém případě se jedná o umělce, který stanul, tak jak málokdo, uprostřed aktuálního světového dění. Byl v kontaktu s Picassem, Bretonem, Tapiém, Dubuffetem a dalšími dnes slavnými hybateli vývoje moderního umění. Stal se uznávaným představitelem směru zvaného art brut.
U nás se Kžížkovo jméno dlouho přecházelo mlčením především vinou politických poměrů. První samostatnou výstavu měl až v roce 1999 v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem. Významné bylo také jeho představení v Galerii Benedikta Rejta v Lounech odkud pocházel. V kontextu českého i francouzského umění má jeho dílo jako celek ojedinělou a těžko zařaditelnou polohu. Můžeme zde mluvit o archaismu, primitivismu, art brut, tašismu, gestické malbě, informelu nebo surrealismu. Ze všeho je zde trochu, ale nikoliv bezvýhradně. Křížek po celý život tvořil – věcně či pak jen v duchu (hlavě) – jedno dílo a řešil jistý, poněkud skrytý „problém“. Byl posedlý tvůrčí prací i za cenu existenčního strádání a skutečného živoření. Závislost na umění však bral jako „vyléčitelnou chorobu“. Pro Křížka byl typický optimismus – nezdolná víra ve vlastní cestu a také pevné přátelství s Boštíkem, který je u nás tak ceněný. Osobně či později korespondenčně probírali nejrůznější otázky tvorby i duchovního klimatu. V dobách protektorátu se scházeli na Letné snad každý den. V umění hledali ztracenou jednotu. Snažili se navrátit kamsi na počátek – k trvalým tvarům, univerzálnímu principu a nadindividuálním znakům. Jejich společná východiska však nabrala časem rozdílný směr.
Kariéru začal Křížek slibně. Hned v roce 1948 se zúčastnil první výstavy art brut v prestižní pařížské Galerii Drouin. Přesto ve svých třiačtyřiceti letech (1962) svou tvorbu dobrovolně ukončil, odjel s manželkou z Paříže a v malé dřevěné chatě se věnoval včelařství a prodeji medu. Svou neústupností, inklinací k prazákladům a duchovní výlučností se sám dostával postupně do ústraní, zapomnění i trvalých provozních těžkostí. Od všech společných programů a hnutí se nakonec odklonil a vlastní cestou šel jako bytostně nezávislá osobnost. Jen málokoho plně obdivoval. Těch pár jmen je na výstavě ve Valdštejnské jízdárně symbolicky představeno v naznačeném kontextu.: August Rodin (jediný moderní sochař, kterého uznával), Pablo Picasso (ten jej inspiroval prací s keramikou a nespoutanou anarchií) nebo například Jeane Dubuffet (lídr art brut blízký Křížkovi odporem k povrchní estetice).
Zvláštní kapitolou je pro Křížka surrealismus, který byl po druhé světové válce příhodnou platformou po pádu všech dogmatických konstrukcí. Sílila potřeba svobody, imaginace, naděje a revolty. Surrealismus se v jistých kruzích stal „gravitačním středem“ uvolněných tendencí a nebývalých průzkumů. Jeho stoupenci se pod Bretonovým vedením odmítavě stavěli k racionální kontrole – dostávali se zpravidla až k pověstnému čistému psychickému automatismu. Tento spontánní proces a přednes byl Křížkovi blízký. Sochy a kresby odrážející zranitelného a pomíjivého člověka skicoval a črtal rychlými podvědomými gesty. Umělcovy způsoby a výsledky zaujaly také dychtivého hledače Bretona. Zájem o primitivismus či archaismus (projevy starých Galů a Keltů například) jim byl zjevně společný. Křížek tak začal pravidelně docházet do surrealistické skupiny sídlící v pařížské kavárně Le Musset. Diskutovali mimo jiné o nadčasovém pojetí bez formálních inovací a estetických souvislostí. V roce 1959 však Křížek přestal do kavárny docházet z důvodů existenčních i názorových. A stal se opět solitérem. Se zaskočeným Bretonem si pak dopisoval, kde zdůvodňoval distanc od tohoto hnutí. Byl přesvědčen, že pokud tvůrce při práci „nutí nevědomí ke spolupráci s vědomím“ a snaží se výsledek kontrolovat rozumem, přeruší onen „automatický proud“ a vytváří falešné umělecké dílo. Právě proto se v Bretonově textu zalekl formulace, že v automatické tvorbě jde o to „stát se pány jediné vodivé mentální elektřiny“. Křížek tuto polovičatost odmítl a uchýlil se do ústraní.
S milovanou manželkou Jiřinou raději odjel v roce 1962 do střední Francie na opuštěné místo zvané Le Bartheil. Vyléčen již z praktického provozování umění, také v skrytu jistě zklamán z toho, že jej vlastní práce neuživí, změnil povahu a smysl svého existování. V dřevěném srubu – domku svítili petrolejkou a pro vodu chodili do studny. Byli však ve svém. Křížek vyzdobil interiér řezbami a na stěny rozvěsil svá díla, která však návštěvám ukazoval jen výjimečně. Věnoval se spíše včelám a klidnému rozjímání.
Současná výstava v pozoruhodném architektonickém řešení Zbyňka Baladrána, doprovázená skvělou publikací autorky a kurátorky Anny Pravdové představuje dílo, které se zachovalo. (Křížek z nedostatku materiálu – hlíny i papíru – často své výtvory ničil a nově utvářel). Zvláště jeho kresby, jakási rituální chvatná gesta, patří k tomu nejlepšímu, přestože Křížek byl především sochař. Nevíme přesně, jaký „problém“ Křížek měl a řešil. Možná byl až příliš osobní, posedlý a svazující – což mu bránilo ve výraznějším zapojení do aktuálního uměleckého provozu. Možná však byl jeho „problém“ a následné konečné vyřešení požehnáním naplněného života.
Radan Wagner
