Cesta do města,
výstava Ivana Ouhela v Praze
Každá výstava Ivana Ouhela (nar. 1945) nabízí zpravidla uvolněný, procítěný a přesto brilantní malířský přednes, otevřenou – obsahem příliš nezatíženou – radostnou hru i bezprostřední empatické vhledy do těžko postižitelné skutečnosti. Současná přehlídka v Topičově salonu na Národní třídě v Praze ukazuje na dále se rozvíjející a možná překvapivou autorovu aktuální cestu.
Ouhel náleží ke generaci nastupující na českou výtvarnou scénu během sedmdesátých let minulého století – k proudu hájícímu si svůj svobodný prostor a nedeformovanou identitu v nelehkých časech. Společenství umělců (tehdy převážně spolužáků z Akademie) nebylo spojováno ani tak formálním zřetelem jako spíše tendencí (a důvěrou) k tradičnímu dvourozměrnému obrazu a jeho působivosti (estetické, společenské, dorozumívací). Michael Rittstein, Petr Pavlík, Václav Bláha a další dnes renomovaní autoři šli vždy každý svým směrem – jejich příbuzný pramen (formující prožitek) je však z odstupu zřejmý a pochopitelný. Ostatně jako protagonisté známé, a pro zdejší vývoj v druhé polovině 20. století klíčové skupiny 12/15 Pozdě, ale přece, tuto skutečnost na kolektivních výstavách opakovaně dokazovali. (Ouhel na rozdíl od většiny svých kolegů ze skupiny je vůči případnému „návratu“ a opětnému společnému vystoupení skeptický a odmítavý).
Krajinářství je pojem s Ouhelem nejčastěji spojován. Byl jistě v době svého formování (kdy kolem převládaly spíše existenciální a konceptuální projevy) spolu s Michalem Ranným a Františkem Hodonským, ojedinělým rehabilitátorem této dočasně přehlížené „zastaralé“ disciplíny. Jako ctitel Jana Preislera či Josefa Šímy stále více přesahoval plenérovou popisnost a zkracoval od rozprostřeného „modelu“ odstup. Z pozorovatele se stal účastník nastalé nejednoznačné situace. A jako člověk nadaný muzikálností a naléhavě váben improvizací odkláněl se stále důrazněji od zachycení statického iluzivního výseku směrem k jednotlivým tónům – valérům a jejich nové (transponované) organizaci a harmonizaci. Relativnost smyslového poznání i hodnotících kritérií, svět jako jednota bojujících protikladů, živelné „vše plyne“, postupuje a nic netrvá – tedy herakleitovské teze charakterizují snad nejlépe malířovu „filozofii“ a zakošený pocit. (Ouhel přitom často ironizuje svůj sklon k patosu).
Ouhelovy rozvolněné mozaikovitě plošné kompozice se staly v jeho zralém období (od osmdesátých let) kaleidoskopy či partiturami slučujícími (vzájemně doplňujícími) rozum a cit, pevnou skladbu a volné pasáže, scelující řád a nepokojná dílčí teritoria. Krajina se tak pro malíře stala pod povrchem obnaženou torzovitou strukturou zachycující proces rozeznávání a emotivního setkávání. „Šalba zraku“ ztratila své místo, obrazy se stávají spíše spontánním dotekem (záznamem, otiskem, grafem) přírody než realistickým zrcadlem.
Ouhela zajímá dění přírody – stavy a procesy – všeobjímajícího živoucího organismu. (To na probíhající výstavě příhodně dokládá jeden z mála starších obrazů – Krystal z roku 1997). Chvatně autor zachycuje vynořující se znak, okamžiky, maličkosti i nově se rodící celky. Manifestuje s obdivuhodnou imaginací události a setkání se světem, které převádí do oproštěných tvarů a barevných polí. Dosud se Ouhel jevil jako malíř spíše poetický, pozitivní a nekonfliktně snový. Tato výstava v Topičově salonu ukazuje poněkud překvapivý posun či jinou polohu. Převážná část kolekce je inspirována nedávným pobytem v Kanadě, nečekanými zážitky a silnými (nezvyklými) vizuálními impulzy, které však – jak by se dalo předpokládat – nepochází z volné přírody, ale z velkoměst a jeho technického (architektonického) rozmachu. A tomu odpovídá celá ikonografie – také míra stylizace a nekompromisní redukce „předlohy“; vlastně celá atmosféra kompozice. Na nových plátnech
lze tušit uhranutí industriálním tvaroslovím – ocelovými přímkami, betonovými pilíři či vznosnými oblouky impozantně se tyčícími prostorem. Také je znát ozvuky (!ohmatání“) z místa zrodu severoamerické poválečné geometrické abstrakce (Elsworth Kelly, Barnet Morfia Louis a hlavně Ouhelovi blízký Barnet Newman).
Ouhel zkrátka začal akceptovat více druhý pól své tvorby – totiž ten racionálnější, tvrdší a konstruktivistický. Přímky, kolmice, rovnoběžky, kruhy, elipsy, výseče, segmenty vystoupily a tvoří primární téma obrazů. Takové symboly industriálních stop naleznete na několika obrazech s názvem „Toronto“ (z roku 2005 resp. 2006) či na menších – a krásných – vystavených formátech. Malby z tohoto období jsou tedy více strohé, přehledné, možná i na prvním pohled chladné, zjemnělé jen ojedinělými zásahy suchého štětce či nekontrolovaného lazurního stékání.
Ouhel představil novou sérii, jiný kurz i rukopis. Nevzdal se svých východisek a zásad – učinil je další (ú)krok – dočasný či trvalejší, přinášející zklidnění a smíření vzájemně působících pólů. Nepřipravený nebo předpojatý návštěvník galerie bude asi zaskočen, možná i zklamán. Ouhelovská intimita, měkký drobnopis a lyrika je citelně odvanuta a přichází jasnost, střídmost a působivá nekompromisní geometrie. Ouhel učinil odvážný krok, vymanil se z kruhu vlastní poetiky. Ztratil možná některé ze svých příznivců, nalezl však opět pocit upřímného hledače a zaujatého tvůrčího člověka – průzkumníka bez spekulativních úmyslů a prázdných odvozených gest.
Radan Wagner, 2008, psáno pro A2
Ivan Ouhel, Proměny krajiny/konstrukce prostoru
