Chci být pochován nahý
Po čase je veřejnosti zpřístupněn další díl rozsáhlé umělecké pozůstalosti Františka Drtikola (1883 – 1961), osobnosti známé i tajemstvím dosud obestřené. V Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze můžeme ještě do 6. června spatřit unikátní soubor fotografií z let 1918 – 1935. Od sedmdesátých let dvacátého století – kdy byl znovu objeven – se stal nedílnou součástí české i světové fotografie. Současná výstava navazuje na přehlídku jeho prací z let 1901 – 1914, která byla představena v roce 2000 jako součást rozsáhlého projektu Praha – evropské město kultury.
Představovaná tvorba je nezvykle členitá i mnohovrstevnatá a do dnešních dnů stále vzrušující. Drtikol se vyučil fotografem, studoval v Mnichově, pak provozoval ateliér v Příbrami. Po přesídlení do hlavního města se postupně stal vyhlášeným portrétním mistrem. Mimo tuto prosperující živnost se věnoval aktům – civilním či esteticky vybroušeným a pečlivě aranžovaným. Na rozdíl od většiny svých akademických a konzervativních kolegů byl odvážný ve zpracování choulostivého tématu i náročný v technickém provedení. „Při mé tvorbě opírám se o biblický výrok Geneze: Bůh stvořil člověka k obrazu svému. Že ho nestvořil oblečeného, je jisté, neb člověk se rodí nahý. A proto dívám se na nahotu jako na dílo Boží, jako na krásu samu, jako na nejmorálnější věc,“ zapisuje si Drtikol svůj životní postoj roku 1934. Na snímcích z výstavy můžete vidět pózujícího obnaženého umělce, jeho manželku, neznámé krásky, často žačky taneční školy. V pestré škále modelek nalezneme také korpulentní dámy, „egyptské“ uhrančivé bytosti, , nejvíce však sportovní – energií prostoupené – postavy odpovídající jakémusi mystickému erotismu. Nejznámější z takto laděných kompozic je jistě slavná „Vlna“ – ženský akt ladně vypružený mezi rytmicky plynoucími oblouky připravené dekorace.
Během třicátých let má na Františka Drtikola stále větší vliv studium východních filozofií a náboženských učení včetně praktického provozování jógy. V tomto pozdním období fotograf nahrazoval živé modely papírovými siluetními figurkami, vhodnějšími k řízenému produchovnění celé kompozice. Tak nastal proces postupného odhmotňování předkládané vize („Nakonec všichni učenci vedli k jednomu Poznání, totiž k naprostému Mlčení – Tichu,“ podotýká tehdy umělec – filozof. Na fotografiích té doby přibývají geometrické prvky plující v neskutečné světelné lázni. Drtikol nastoupil definitivně cestu, na jejímž obzoru čeká nevyhnutelně konec fotografie. Po roce 1935 se věnuje především malbě, také kruhu svých buddhistických žáků, kde byl považován za světce. „Chci být pochován nahý,“ stálo v poslední vůli Františka Drtikola, jenž zemřel 13. ledna 1961.
Radan Wagner, 2005, psáno pro Time
