Přibližování Zbyňka Sekala a Jindřicha Zeithammla
Galerie Závodný v Mikulově se za krátký čas svého trvání stala respektovaným místem prezentace výtvarného umění 20. a 21. Století. Pro tuto letní sezonu připravila výstavu dvou významných českých autorů, kteří však značnou část tvůrčího života prožili v exilu.
Bělostná moderní architektura, která se nachází na samém historickém okraji zdejšího židovského města, nabízí skvostné možnosti. Strohé, avšak působivé a vstřícné prostředí dává vyniknout vystaveným artefaktům. Ve dvou patrech jsou zde představena sochařská díla Zbyňka Sekala (1923 – 1998) a Jindřicha Zeithammla (1949). Jedná se o poměrně uzavřené solitéry, přínosné však pro celou českou výtvarnou scénu. Každý z nich pochází z jiné generace a osobité zkušenosti, přesto mají více společného, než se na první pohled zdá. Oba vyrůstali a studovali ve své vlasti, aby se následně rozhodli pro emigraci (Sekal žil od roku 1969 v Berlíně, později se natrvalo usídlil ve Vídni, kde zůstal až do své smrti, Zeithamml působil od roku 1976 v Dusseldorfu a dalších německých městech, nyní žije na venkově za Prahou). Oba se také museli po svém vypořádat s odkazy evropských avantgard – se surrealismem či primitivismem, případně s informelem českého ražení. Kromě těchto spíše vnějších okolností spojuje vystavující sochaře ještě cosi podstatnějšího a hlubšího. Totiž duchovní zacílení a způsob jeho hledání. Na výstavě sledujeme v obou případech formy a prostředky z všedního života (Sekal) nebo formy zcela oproštěné a elementární (Zeithamml). Chybí jim zjevný příběh, zpravidla i jednoznačné vyznění, přesto působí vnitřní silou a mimořádnou pokorou zároveň.
V přízemí galerie je expozice sestavená ze Sekalovy pozůstalosti. Jedná se o zdařilý výběr děl od šedesátých let až po poslední věci vzniklé na konci devadesátých let. Sekal byl sběračem běžného materiálu, který pak pečlivě zpracovával či spíše selektivně používal. Drátky, hřebíky, plechy, úlomky dřev, rozbité zámky, ocelové pásky, použité sifonové bombičky, stará dvířka, oprýskané latě, popruhy látky… to vše a mnohé další proměňoval v umělecká díla nevelkých rozměrů (odpovídající velikosti jeho skromného ateliéru i možnosti žít s dílem v prostoru domova). Sekal se díly dostává na hranici nefigurativní oblasti. Materiálům ponechává jejich letitou patinu i známky užívání (díry po hřebících, otlučení, poškrábání). Sestavuje volné kompozice – ukazuje krásu obyčejných předmětů v neobyčejných pohledech. Soustřeďuje se na působivé detaily či řazení, která rámuje jako výsledné obrazy. I dnes, kdy je vše možné a uměním či „uměním“ může být cokoliv, zaujmou tyto obrazy – asambláže zvláštní poetičností a naléhavostí.
Sekal vyšel především ze surrealismu. V ateliéru Františka Tichého na VŠUP v Praze (1945 – 1950) se sblížil s Mikulášem Medkem, Stanislavem Podhrázským a dalšími spřízněnci. „Surrealismus pro nás znamenal totální pojetí světa. Neomezoval se na umělecké snažení, přerůstal do životního stylu,“ poznamenává si Sekal. Tak mohl objevovat skryté kouzlo obyčejných předmětů a nahodilých nálezů. Postihoval svět věcí, který lákal ke hře s jejich tvarovými analogiemi a krásou „o sobě“. Jednotlivé odložené „odpady“ seskupoval, splétal, skládal, smotával a spojoval do jednotlivých konfigurací. Vznikaly stavy tichého spočinutí (kumulace) i připomínky procesů (koroze) – obrazy přirozených materiálů s poetickou atmosférou. Sekal si v roce 1979 zapsal zásadní konfesi: „Znám širé pobřeží daleko na jihu. Moře tam plive valouny modré a zelenkavé. Sbírám je, tuším, že spíše patří moři, ne mně. Jenomže v tomhle postavení jsem sběrač, a co se naskytne, zvednu. A potom jsem zase dělník a obrábím, co jsem našel. Můj původ a jakýsi opěrný bod je v dálce nepamětné. Abych to utajil, nepřetržitě nosím masku.“
Sekalovy „skládané obrazy“, ale i prostorové objekty, kterým se věnoval od počátku osmdesátých let, nenesou přímé sdělení. Jsou spíše prostředkem – křehkými kompozicemi či stavbami budící v nás nečekaný úžas a citlivější pohled na kulisy všedního dne, na možný duchovní rozměr našeho žití. K jistému pozastavení a přemítání nás vedou také Zeithammlovy práce vystavené v prvním patře mikulovské galerie.
Tato cesta k plnějšímu prožívání a poznávání je lemována základním tvaroslovím. Jsou to jakási archetypální zjevení. Geometrická tělesa (koule, kruh, čtverec, obdélník, elipsa) vyzařují klid a harmonii. Jejich povrch je monochromní – temný či zářivý – černý nebo odrážející světlo na aplikovaných plátcích stříbra a zlata. Rozvěšeny na stěnách či volně rozestavěné na podlaze jsou částmi jednoho celku (Zeithamml svá díla záměrně nedatuje). Oblá těla a měkké křivky přirozeně existují mimo lineárně vnímaný čas. Mnohdy připomínají velká obilná zrna a semena rostlin symbolizující nekonečnou cykličnost – opakující se zrod, zánik a znovuzrození. Mezi těmito robustními avšak jemně modelovanými objekty se vyskytují také Schrány připomínající vzdáleně relikviáře. Jednoduché dřevěné konstrukce vymezují prostor, který je však prázdný. Ten napomáhá k soustředění a meditačnímu bezmyšlenkovitému bdění mimo popisné kategorie, tak jak to známe z východních učení. (Již Čuang – c´řekl: „Když se někdo zeptá na tao a druhý mu odpoví, tak ani jeden z nich ho nezná.“).
Podobně používá Zeithamml ve svém sochařství techniku „přímého namíření“, které je více intuitivní než intelektuální. Jeho plastiky jsou svou povahou minimalistické, nevznikly však na základě abstraktních úvah a racionálních pravidel. Není v nich nic a přitom jsou plné. V tom se podobají objektům – schránkám Zbyňka Sekala. „Vznikly nezávisle na sobě. On dělal něco a já taky. Když je to nutné, mohou se na několika různých místech objevit podobné věci,“ říká Zeithamml. K podstatě vlastní tvorby dodává: „Jde o vztah mezi vnitřním a vnějším, mezi uvnitř a vně. Na vnějším tolik nezáleží, podstatný je vnitřek… Nejistota – to nevím. Duchovno – nevím. Křehkost a pomíjivost? Některé věci jsou křehké, rychle utečou. Všechno je jenom pokus a přiblížení se něčemu, co se dá definovat zase jenom přibližováním.“
Výstava v Galerii Závodný tedy přináší do 27. července dva pohledy a jednu věc – dvě cesty k jednomu naplňování bez nároku na konečný cíl. Sledovat tvorbu Zbyňka Sekala a Jindřicha Zeithammla je zážitkem výtvarným i duchovním. (V Praze jsme mohli vidět Zeithammlovo dílo v loňském roce v Topičově salonu. V roce 2011 vystavila Národní galerie v Praze ve Veletržním paláci Sekalův ateliér – instalaci soch, sochařských nástrojů a dalšího vybavení).
Radan Wagner
