Umělci z Ukradené galerie
Je to tak trochu nelegální. Alessandra Svatek a Artur Magrot přeměňují nevyužívané vývěsní skříňky, jež jsou v českých městech stále hojně k vidění, v originální výstavní galerie. Za čtyři roky už v nich představili stovky umělců a párkrát narazili u úřadů.
Radan Wagner
Říkají si jednoduše AA nebo Áčka podle jejich křestních jmen – Alessandra Svatek a Artur Magrot. Poznali se před čtyřmi lety v ulicích Českého Krumlova, kde spolu začali vytvářet takzvaný street art – umělecká díla jako graffiti, sprejované šablony či objekty ve veřejném prostoru, často na hranici či za hranicí zákona.
Ale největší věhlas v Česku i v zahraničí této česko-italské dvojici přinesl projekt nazvaný Ukradená galerie. Jedná se o alternativní, „přivlastněné“ čili ukradené výstavní prostory, které potkáte na nečekaných místech, převážně v opuštěných pouličních vývěsních skříňkách. Týden co týden se v nich prezentují nejen začínající umělci, ale i zvučná jména české výtvarné scény – dodnes jich vystavovalo přes sedm set.
Alessandra s Arturem tak přispívají k oživení veřejného prostoru a přibližují výtvarné umění stále pohodlnějším obyvatelům měst, kteří by do běžných galerií jinak nezavítali. Vytvářejí malé, ale svobodné místo. Už nejen v Českém Krumlově, ale i v Písku, Telči, Praze, dokonce v Drážďanech nebo Linci.
Jak Ukradená galerie vznikla?
Náhodou. Jednou v noci nás napadlo využít prázdnou nástěnku v Českém Krumlově na Plešivci. Cestou jsme potkali pár kamarádů a vznikla z toho pěkná „vernisáž“. Dohodli jsme se, že to za týden zopakujeme a bylo to. Postupně začalo chodit víc a víc lidí a začala se ozývat i jiná města, která měla o projekt zájem.
Obsazovali jste tedy opuštěné a nevyužívané vitríny bez souhlasu majitele?
Ano. Nikdy nebereme vitrínky, které fungují. Jen ty, co jsou dlouhodobě nepoužívané. Z našeho pohledu se jedná o recyklaci.
Jak dlouho už funguje galerie v Českém Krumlově?
První byla otevřena 9. května 2010. Nedávno v Krumlově proběhla dvoustá výstava.
Vernisáže probíhají jen tak u vitríny?
Vernisáže jsou zpravidla ve večerních hodinách přímo na ulici. Chodí na ně široké spektrum návštěvníků: studenti, místní lidé, umělci, bezdomovci, turisti.
Jak se o zahájení nějaké výstavy člověk vůbec dozví?
Vernisáže se konají každý týden ve stejný den a hodinu, takže lidé vědí, že když přijdou, vernisáž tam určitě bude. Kdo právě vystavuje, se mohou dozvědět na webových stránkách, na facebooku nebo mailem. V Praze je Ukradená galerie mobilní a výstavy se konají každý týden na jiném místě – kde to bude, také zveřejňujeme na webových stránkách.
Jak na galerii reagují kolemjdoucí? Jsou apatičtí, nadšení či pohoršení?
Máme různé reakce. Tím, že vitrínka je v ulici, o tom nemáme takový přehled. Občas se ozve někdo, kdo Ukradenou galerii viděl, a pídí se po více informacích, protože ho to baví. Většina to asi neřeší, a jestli to někoho pohoršuje, nedoneslo se nám to. Víme ale, že někteří obyvatelé města mění svou obvyklou každodenní trasu tak, aby aspoň jednou v týdnu vedla kolem galerie.
Jak často se výstavy mění?
Ve většině měst každý týden. Myslíme, že to je know-how Ukradené galerie. Tímto rytmem a apelem na spolupráci jednotlivých poboček mezi sebou se galerie liší od projektů podobného druhu.
Komu je výstavní prostor určen: místním umělcům, amatérům, nadšencům, nebo i zavedeným tvůrcům?
Prostor je otevřen každému, kdo má zájem. Je pro nás velmi důležité zvát i zavedené umělce. Stávají se stimulem pro ostatní vystavující. Zvedání kvality výstav nutí další vystavující výstavu nezanedbat.
Kdo ze známých umělců u vás již vystavoval?
Například Jan Hísek, Jiří David, Roman Týc, Epos 257, Michal Cihlář, Nikola Čulík, Jakub Janovský a mnoho dalších. V rámci Ukradené galerie pořádáme na ulici také přednášky. Bohatý je cyklus o mladé české architektuře, který pořádá ateliér Povětroň. Svou práci představil například Jan Šépka, Petr Janda, H3T, Mjolk a řada dalších.
Nebojí se o díla? Neukradl už někdo artefakty z Ukradené galerie?
Stalo se to, ale vzhledem k množství výstav je to zanedbatelné procento. Nejvíce nám ovšem dal zabrat městský úřad Český Krumlov, ti nám brali rovnou celé vitrínky.
Proč nechcete mít nad výběrem umělců větší kontrolu?
Vzali jsme kus opuštěného prostoru, začali jej organizovat a zase vrátili veřejnosti. To je jeden z důvodů, proč neděláme kurátorský dohled nad výstavami. Bylo by podle nás nesmyslné prostor, který není náš, někomu odpírat.
Ani obsah výstavy předem nekonzultujete?
Chce-li vystavující znát náš názor, rádi to s ním zkonzultujeme, ale není to podmínka. Umělec si sám zodpovídá za kvalitu své výstavy a je hozen do vody, mezi publikum z ulice, které je přímé v dobrém i ve zlém. Zato když už přijde, tak proto, že je to opravdu zajímá. Mnohdy se v nástěnce objeví věci, na které byste v galerii těžko narazili. Stává se, že zavedení umělci zde ukážou nějaký svůj vedlejší projekt, protože ví, že v Ukradené galerii je to možné. Použijí ji jako experimentální platformu a to jsou pak opravdové rarity.
Co kdyby dílo přesáhlo únosný rámec, řekněme v oblasti pornografie či rasismu?
Kdyby výtvarník neměl opravdu silný důvod, tak bychom vystavovaní prací s takovýmto tématem nedovolili. Ze začátku jsme měli obavu, jestli se kvalita výstav nebude takovouto otevřeností devalvovat a že „profesionální“ umělci nebudou mít o vystavování v takovémto projektu zájem ale naštěstí opak je pravdou.
S projektem jste kromě Krumlova a Prahy pronikli i do jiných měst. Do kterých?
Do Drážďan, Lince, Bánské Štiavnice, Děčína-Podmokel, Písku, Telče, chvilku byla jedna v Lisabonu. Nejde ale o to, že bychom tam my pronikli. Nová galerie se vždy rodí tam, kde si někdo místní přeje, aby vznikla. Nestačí uříznout zámek. Je tam každotýdenní práce s organizací, bez které není Ukradená galerie možná.
Nyní jste již zavedená instituce či „osvětová“ síť. Kdy jste poznali, že by to mohlo dlouhodobě fungovat?
To je zajímavá otázka. Možná jsme na to ještě dodnes nepřišli. I když z dálky to vypadá jako jednoduchá práce, hodně lidí tomu dává spoustu energie a času. Když tito lidé nebudou, Ukradená galerie skončí. Může se to stát… znamenalo by to možná, že v tom konkrétním místě není dost silná vůle pro pokračování projektu, a to se samozřejmě nedá vynucovat. Týmy lidí okolo Ukradené galerie ale vznikají spontánně, takže se obměňují… někdo se třeba odstěhuje nebo je unavený, a někdo jiný se objeví. Nikdy nás není příliš mnoho, naopak.
Jako AA či Áčka pracujete ve dvojici. Jak jste se potkali?
Poprvé jsme se setkali před čtyřmi lety v Českém Krumlově. Po čase jsme zjistili, že si v mnoha směrech rozumíme a to v čem si nerozumíme, nás stimuluje k dalšímu přemýšlení. Vzápětí jsme začali spontánně intervenovat do veřejného prostoru.
Máte nějaké vzdělání v uměleckém oboru?
Alessandra studovala malbu na Accademia di Belle Arti di Brera v Miláně. Já jsem studoval nejdříve kamenosochařsví a pak fotografii na Střední uměleckoprůmyslové škole sv. Anežky v Krumlově. Teď studuji v ateliéru intermediální tvorby Jiřího Příhody na pražské Akademii výtvarného umění.
Žijete v Českém Krumlově. Jak toto město vnímáte? Na první pohled se zdá být zakonzervováno v minulosti v poněkud kašírované podobě, kterou tak rádi obdivují houfní turisté…
Jsme teď převážně v Praze. Krumlov už navštěvujeme jen z iniciativy Egon Schiele Art Centra a kvůli spravování Ukradené galerie. S nakašírováním města máte určitě pravdu, nejsem si ale jistý, je-li to pro turisty opravdu atraktivní. Myslím, že cestují-li lidé, chtějí poznávat města v jejich autentičnosti.
Vaše projekty a nápadité pouliční akce přispívají k oživení města, vzpomeňte některé z nich…
Uspořádali jsme například fiktivní pohřeb zničeného ostrova pod Lazebnickým mostem. Byla přítomna pohřební kapela, truchlící, věnce i pálenka. Zajímavý projekt byla Poetry Night. Jednalo se o čtení poezie cirka dvaceti básníku potmě v neopravené židovské synagoze. Určitě zásadní byl zrod Ukradené galerie, která se stala vzorem i pro jiná města ve střední Evropě.
Vaše intervence do veřejného prostoru jsou, na rozdíl od mnohých jiných v oblasti street artu, k okolí šetrné. V čem to spočívá?
Spočívá to v respektu k místu, v němž člověk žije a k němuž se vyjadřuje. Ve městě jsou v ulicích práce několika umělců, kteří se v jiném prostředí projevují mnohem radikálněji, tady je ale jejich práce subtilní a jemná. Samo prostředí k tomu navádí. Jak už jste jednou zmínil, Krumlov je vskutku město paradoxů. „Chuligáni“ tu jednají s městem šetrně, to se ale o radních často říct nedá.
Přesto jste měli s místními památkáři problémy v souvislosti s projektem pro Egon Schiele Art Centrum. O co se jednalo a jak to probíhalo?
V rámci výstavy Umění v každodennosti jsme byli vedením centra vyzváni ke zpracování čelní fasády galerie. Zvolili jsme metodu škrobu a papíru. Výsledkem byli devítimetrové postavy lovců vyrobené z letáků ze supermarketu. Stejnou metodou jsme zpracovali i velká zvířata, jež jsme instalovali v interiéru galerie. Po pár týdnech od zahájení výstavy přišla ředitelce Haně Jirmusové od města obsílka k soudu a hrozila pokuta až dva miliony korun. Po odvolání však kraj smetl celou záležitost ze stolu a nic se platit nemuselo.
Myslím, že by se památkáři měli věnovat závažnějším přestupkům…
To se nedá jednoznačně říct. Určitě to není jednoduché a je to práce s velkou mírou zodpovědnosti. Myslím ale, že je nutné rozlišovat, jestli ten kdo má být postižen je restaurace, noční bar nebo galerie moderního umění.
Jak se stavíte k další formě street artu – graffiti na veřejných budovách?
Jsou místa, kam se graffiti hodí, a jsou místa, kam ne. Určitě jsou i lidé, kteří nesouhlasí s naší prací do veřejného prostoru. Než něco jdeme dělat, musíme si být jistí, že náš zásah místo pozdvihne a nedegraduje. To, že s tím někdo nesouhlasí, je sice škoda ale nemůže to pro nás být důvod proč to neudělat. Určitý druh bezohlednosti je nutný k spontánní tvorbě street artových děl. Myslím, že podobně to mají i lidé zabývající se graffiti.
Měli jste možnost představit svou činnost také v zahraničí?
Měli jsme pár výstav po světě, v New Yorku, Paříži. Poměrně pravidelněji teď jezdíme do Rakouska.
Je v těchto zemích v zásadě jiný přístup veřejnosti či úřadů než u nás?
Těžko říct. Jiný asi bude, ale přesně popsat rozdíly by vyžadovalo být v té zemi déle. Vždy si to člověk idealizuje a trvá dlouho, než je schopen trochu objektivnějšího pohledu.
Věnujete se souběžně také jiné výtvarné práci?
Ano. Například ze začátku jsme se hodně věnovali „stop motion“ animacím. Teď zase spolupracujeme s architekty a dokonce jsme dohromady dělali na několika soutěžích a zakázkách.
Alessandra Svatek (1979) a Artur Magrot (1985)
Italsko-česká umělecká dvojice pracující ve veřejném prostoru.
Před čtyřmi lety zahájili projekt Ukradená galerie (www.ukradenagalerie.cz), v jehož rámci prezentují díla současných umělců v nepoužívaných vývěsních nástěnkách v ulicích měst. Dosud vystavili více než 700 výtvarníků.
V roce 2011 se stali finalisty Ceny 333 Národní galerie v Praze pro mladé umělce.
Radan Wagner, 2014, psáno pro Víkend Lidových novin
